Předmluva 1996

Jediné dny, kdy se mohu zbavit slabé slupky civilizace, kdy mohu říkat co mě právě napadne nebo třeba celý den mlčet, kdy mohu svobodně smrkat do rukávu a pít jinou vodu než tu v plastikových lahvích, jsou víkendy. Natáhnu na sebe amícký hadry a zapomenu na to, že mám před sebou pouhé dva dny volna, které sotva stačí na to, abych si opravdu odpočinul. Počkám na Michala, někdy i na Boba na Hlaváku, sedneme do vlaku a tradá. Před námi je… co vlastně? Pouhé dva dny. Dva dny, kdy si připomeneme, že právě my jsme kamarádi.

Není ovšem víkend jako víkend. Většina z nás dává přednost zimě. Bob ne. Proto s námi Bob v zimě nejezdí, protože neví, jaký je to požitek. Zima je na výjezdy na akce nejvhodnější. Hmyz, který jindy znepříjemňuje život každému tvoru, je v zimě zalezlý v dírkách a nevystrčí sosák na mráz. Pot nestéká po zádech ani nikudy jinudy, neboť se samou zimou ani nevytvoří, že. A poslední důvod je ten, že nikde nepotkáte ani nohu. Tedy lidskou. Všichni ti turisté jsou doma v teple a ani je nenapadne někam jezdit. Krajina je zahalena bílým závojem, pod kterým mizí všechen svinčík po nás lidech. No a my jsme úplně sami ztraceni v tom nekonečném bílu. Mizí značky, mizí cesty.

Na každé akci házíme rukavici do tváře nudě a někdy, abych tak řekl, i hranici lidských možností. Strach z toho, že jeden nedokáže to, co ten druhý, nás nutí dělat i kousky nad kterými jiným tuhne úsměv. A nám tělo produkuje adrenalin a endorfin. A o to tu asi jde…


Předmluva 2003

Od napsání útlé knížky (deníku) uteklo dlouhých sedm let. Od první popsané akce, kterou byl výlet na Klokočky v roce 1991, dokonce 12 let. Kolem nás je všechno jiné a jinak, ale to bude asi tím, že i my jsme jiní a jinde než tehdy. Michal, Bob i já jsme ženatí, někteří čekají rodinu, jiní zvelebují své bydliště, další zase shánějí peníze na úvěr. Zkrátka a dobře - dohnaly nás dospělácké starosti.

I předmluva, kterou právě píšu, nebude objektivní, protože za čtyři dny jedu po dlouhých dvou letech zase ven. Takže, chápete, jsem v očekávání věcí příštích. Na jedné straně ve mně ožívají vzpomínky, cítím už vůni lesa a slyším bubnování deště do napnutého ponča, na druhé straně už nevím, jak si zabalím, co si vezmu s sebou a pončo už je dost řídké.

No co, nějak bylo, nějak bude. Jediné co vím, že nikde není tak dobře, jako pod širým nebem. Až budu mít sviště dostatečně starého – hádám tak dva roky, hned ho začnu na toulavej život připravovat. Už se těším, jak s sebou potáhnu nočník.

Nejraději bych všechny články až po Mont Blanc přepsal. Zdá se mi to docela srandovní, všechno to takyhrdinství a takystatečnost, ten fanatický obdiv americké výstroje a tak vůbec. Ale nechám to beze změn. Alespoň bude srovnání s novými články. Jak těmi z přechodového období (Gawain a Vltava), tak i těmi, které teprve (možná) napíšu.

Tak dost keců, musím zas myslet na to, až nechám v pátek všechno za hlavou a vypadnu ven...

PO DVOU DNECH...
Ty vado, vždyť mně chybí polovina výstroje a ta druhá polovina je zpuchřelá!