Této akce se mělo zúčastnit mnoho lidí, avšak většina z nich vytuhla už jen při samotné představě mrazu. Nakonec jela Ilonka, Michal a já. Tohle je druhá akce Ilony a já doufám, že ne poslední. Je to dobře, že s námi jezdí holka. Máme zase o čem mluvit, můžeme dělat vtípky trochu jiného druhu než když jedeme sami a hlavně nejsme sprostí jak dlaždiči.

Ve vlaku na Dobříš se Ilona svěřila Michalovi, že padákem neskákala, což mu jistě pozdvihlo pošramocené sebevědomí. Z vedlejšího vozu, kde se netopilo, k nám po pár stanicích přistoupili dva opilí bratři a fenka Rita, které jsem tyto dva páníčky rozhodně nezáviděl. Oba byli velice nedbale oblečeni v amíckejch hadrech, kterým svým chováním dělali jen ostudu, pominu-li, že dělali ostudu především sobě jako lidem. Jeden z nich měl kalhoty do půli lýtek, roztrhané tenoučké ponožky a přes ně rozedrané střevíce, snad ještě z tanečních.

Rita od nich dostávala mnoho jmen a velice podivné příkazy. Například měla-li si lehnout, řekli: "Come on! Rito." Nebo když měla jít někam jinam, přikázali: "Shut up! Rito." A tak všelijak podobně. Byli jsme rádi, když vystoupili.

Kolem jedenácté jsme se doklouzali a dopadali na Bleskárnu, čili Zlatou Bleskovku. Bohužel byla obsazená, bohudík jen jedním jarouškem, kterého jsme probudili, za což nám byl jistě velmi vděčný! Usnuli jsme ještě dřív, než jsme si lehli.

Hodinku před polednem jsme vstali a vypravili se na Dakotu, kterou jsme našli celkem bez větší námahy. Jen Michalovi bylo už od pátku nějak blivno, a tak byl dost votravnej. Rozbalil jsem liháč a uvařil čaj. Nalil jsem ho do keramického šálku, který jsem pro tuto příležitost vezl z Prahy. Přece nebudu pít takový čaj jako je Lapsang Souchong z pitítka! Michal se překonal a rozhodl se ohřát si fazole. Když jsme byli v nejlepším piknikování, přišli tam dva, on a ona. Výlet na den. Ona mlčela a on sršel vtipem. Rozdělali oheň, což bylo velké plus. Ilonka s sebou měla kulicha, do kterého by se vešla celá dvakrát a zabíral jí v Alici téměř všechno místo.

Nedošli jsme daleko, když Michal zjistil, že musí káknout. A našel při tom kemp White River, kde jsme také nakonec přespali. Nejprve ovšem nastala divoká diskuse na téma, zda je to vhodný kemp či nikoliv. Ruku v ruce s Ilonkou jsme Michala přehlasovali a zůstali. A proč se kemp Michalovy nezdál být vhodným? Nebyl to totiž ledajaký kemp. Ve své podstatě to byla malá chata, ve které byly dvě široké postele, nad nimi dvě police, které mohly při troše dobré vůle a více lidech sloužit také jako postele a navíc mezi nimi stála bubínková kamna! Takže je jasné, že Michal byl totálně naštvanej…

Natrhali jsme chvojí místo matrací a nanosili dřevo do kamen. Venku jsme se pak posadili kolem ohniště a začali vařit. Mou specialitou byly hovězí plátky na roštu a vlastnoručně vařený jablečný kompot. Když jsme se dosyta navečeřeli, dokulili jsme se ke kamnům a topili tak dlouho a tak intenzivně, až jsme srub vytopili na plus 17°C. Byl to slušný výkon, když uvážím, že kolem bylo půl metru sněhu a mrzlo. Michal ležel sám a já s Ilonkou, což bylo zároveň příjemné i nepříjemné.

Vyspali jsme se fantasticky a v teple a po snídani jsme pokračovali do Malé Hraštice přes Bobrovnu s rozdělaným ohněm, Hebron, Zlaté dno neboli Packard, kvůli kterému jsem nevyhrál 2.cenu na Paběrcích, Hraniční potok čili Medvěďák, Polední potoky…

Na nádraží jsme dorazili tak promrzlí, že jsem nedal malíčky k ostatním prstům. Zmrzla nám voda. Ostatně jako vždycky.