Datum:	23.5.2003 – 25.5.2003
Směr:	Centrální Brdy
Trasa:	Věšín – Tok – Příbram

Mnou dlouho očekávaná akce se včera stala minulostí. Budu se snažit ji zachytit věrně, bez zbytečných příkras či dramatizací, ostatně, ani to jinak neumím.

Od posledního vandru uběhly téměř dva roky. Sám jsem se divil, jak se mi ten interval z původních 14 dnů protáhl. Čili jsem se těšil jako blázen. Samozřejmě se vyskytlo pár problémů charakteru: Co si mám vzít s sebou k jídlu? Jak a co si zabalit? Do čeho? Polovinu jsem za ty dva roky zapomněl, polovinu postrácel. Takže jsem na poslední chvíli ve čtvrtek v podvečer obíhal armyshopy a měnil se v solný sloup pokaždé, když mi řekli cenu zboží. Sakra, myslel jsem si najivně, že až budeme v NATO, přísun výstroje bude snažší a tudíž bude zboží levnější. No to jsem se spletl! Když mi oznámili, že za pásek (který k malé polní se kterou jezdím fakt potřebuji) chtějí 1.980,- Kč, málem jsem se rozplakal. Ještě že je za rohem nějaká prodejna pro skautíky, kde mají zdařilé repliky za desetinu ceny.

Přes týden jsem v práci nadělal nějakou tu hodinku, a tak jsem v pátek mohl utéct dřív. Doma už na mě čekal Hugo, kterého jistě zaskočilo, jak jsem se stal v pěti minutách z uhlazeného elegána vandrákem.

Na autobusovém nádraží už čekal Mrkvička. Naštěstí, protože fronta za ním končila v nedohlednu a my museli nutně tímhle autobusem, protože v Příbrami přistupoval Honza. Poslední dvě volná sedadla jsme obsadili my tři, pod nohama batohy, na klíně batohy, sardinky hadr. Ale seděli jsme.

Cesta do Příbrami utekla docela rychle, neboť jsme řešili závažná témata jako např. roubování mikrokaktusů. V Příbrami je víc zastávek než na celé trase dohromady, a tak nás nepřekvapilo, že Honza na první nepřistoupil. Když jsme ale Příbram opustili a Honza nikde (ani v nákladním prostoru, ani neběžel za vozem), poněkud jsme znejistěli a napadali nás různé otázky:

– Kde je?
– Jak poznáme cílovou zastávku?
– Kdo nám bude celý víkend sloužit?

Začali jsme bedlivě sledovat zastávky (tedy Mrkvička a já, protože Hugo buď spal a nebo dělal před slečnama frajeřinky), abychom trefili tu správnou, což se dařilo až do té doby, než autobus zastavil u několika neoznačených budek. No a když jsme najednou vjeli do Rožmitálu pod Třemšínem, vyloženě jsme zpanikařili. Měli jsme totiž Rožmitál za konečnou zastávku. Ještě že Mrkvička zachoval chladnou hlavu a donutil mě sedět slovy: "Šumava je taky hezká." Nejen že Rožmitál nebyl konečná, ale Věšín, náš cíl, byl příští stanice.

Vystoupili jsme a trochu doufali, že Honza už tam bude. Nebyl. Takže bylo jasné, že sloužit bude Mrkvička. Když ale vyndal s významným pohledem z batohu tašku, ve které bylo aspoň deset kilo škvarkových placek, pochopil jsem, že to budu já, kdo bude sloužit. Za Mrkvičkovu škvarkovou placku jsem ochoten udělat cokoliv. Takže směr vojenský výcvikový prostor...

Vzpomínám na dobu, kdy byly mapy z důvodu různých státních a vojenských tajemství poněkud zkreslené. Ovšem to, co nás čekalo tady, to překonalo veškeré noční můry šíleného kartografa. Po prvních sto metrch cesta prostě zmizela. Světák Mrkvička vytáhl kompas, určil azimut a pak... děj se vůle boží. Hugovi to bylo jedno. Voněl ke každé kytce a neustále odbíhal za různými zajímavostmi, které ale viděl jen on. Je to takový podivín...

Mrkvička už v prostoru s Honzou byl, takže usoudil, že kdyby se Honza za námi vydal, šel by asi k Padrťskému rybníku. Je to kousek, v pohodě tam dojdem, natrháme dříví a tak. Jo jo, prejže–rejže. Ještě že měl Mrkvička ten kompas. Cesty se totiž záhadně ztrácely, kroutily, stezky se plynule měnily v asfaltky, aby se zase po chvíli staly stezkami... Že jsme po půl hodině záhadným způsobem vojenský prostor opustili nás proto ani nepřekvapilo. Tehdy jsme také zlomili hůl nad cestami a rozhodli se pro necesty. No, nebudu to dál rozvádět, Padrťský rybník jsme našli tak, že jsme se začali propadat do bažin vůkol. Valem se stmívalo, bahno vpředu, bahno vzadu, bahno nahoře, bahno dole, rybník vypuštěný... Udělali jsme čelem vzad a po několika kilometrech našli 4 m² suchého lesa. I kdyby tu někde Honza byl, bylo vyloučeno, aby nás našel.

Oheň jsme připravovali prakticky za tmy. Musím říct, že Mrkvičkovo kukri udělalo svou práci dokonale. Oproti tomu Hugo asi nepochopil, že se má taky zapojit do sběru paliva. No aspoň po Mrkvičkově krátké instruktáži vykopal díru na ohniště. Těšili jsme se na buřtíky a na čaj. Moje buřty mě hned zklamaly, poněkud lepkaly a chuť také nic moc, snad to spolu souviselo. Snědl jsem dva ze tří (opekl jsem je důkladně, abych vysmažil případný botulin) a poslední jsem dal Hugovi. Ten sní fakt všechno, ani si ho neopekl a nějaká lepkavost ho z míry nevyvedla. Ještě že jsem byl v podstatě syt neustálým přísunem škvarkových placek.

Oproti tomu čajíček byl lahodný. Pravda, Mrkvička prý s sebou vozí pixličku s Kokeiča přes dva roky, avšak nebylo to na závadu. Dva nálevy a hups do pelechu. Trochu jsem se obával průběhu noci, neboť Hugo byl venku prakticky poprvé a při jeho divoké povaze – kdo ví. Nakonec ale po několika ostražitých pohledech, které vrhal do setmělého lesa, usnul a spal v klidu až do rána. My následně také.

* * *

Protože Mrkvička i Hugo jsou ranní ptáci, nevyspal jsem se tak, jak jsem očekával. Ale i přes to to byla noc úžasná. Oheň hořel v cuku letu, gulášek bublal, čajíček voněl. Prostě balada. Hugovi se venku také líbilo, nejraději by vyrazil bez snídaně.

Tak nějak jsme si řekli, že se půjdeme podívat na dopadovou plochu na Tok (865 m.n.m.), mimochodem nejvyšší brdský kopec. Samozřejmě opět stylem azimut. Přiblížili jsme se znovu k Padrťskému rybníku, kde jsme k našemu překvapení uprostřed bažin našli přístřešek nějakého amíka – pro změnu k jeho překvapení, protože tam asi nikoho nečekal a tak tak ukryl nějakou slečnu pod haldu spacáků.

Konečně jsme se vymotali z bahna – Mrkvičkovy boty při tom přestaly vypadat jako boty – a po luxusní cestě obešli Padrťský rybník. Mimochodem – ten rybník nebyl zdaleka vypuštěný. Co jsme to, himbajs, včera večer vlastně viděli? Kdyby se zdálo jenom mně, že je rybník prázdný, chápal bych to jako logický důsledek vyčerpání z Mrkvičkova smrtelného tempa. Ale když to viděl i on?

Jedna z nevýhod vojenského prostoru jsou právě ty luxusní cesty. Kopce jsou protkány sítí asfaltek a průseků, obvykle rovných, jako když střelí. I když se rozhodnete jít necestou, stejně jdete po pár desítkách metrů zase po cestě...

Nevím, co teď vlastně psát. Poté, co padlo rozhodnutí jít na Tok, jsme vytrvale směřovali tím směrem. Krajinu popisovat nebudu, přestože je nádherná, ale udělali to jiní jinde [brdy.info] a jistě lépe. Za zmínku vzpomínku stojí polední pauza u kteréhosi z deseti tisíc potoků – samozřejmě jsme – i uvařili čaj (pro změnu Jünnan), koupali si otlačené nohy a natlačili do sebe spoustu škvarkových placek. Hugo usnul. Počasí bylo celou dobu vynikající, sluníčko svítilo jako o závod a do toho vanul svěží větřík (ó jistě, zase jsem si spálil lebku :).

Čím víc jsme se blížili k Toku, tím víc mě znervózňovala podivná, neznámá bolest v nohách. Sakra, že by ty dva roky měly takovej vliv? Snažil jsem se na ni nemyslet, což se dařilo pouze zpočátku.

Myslím, že Tok není kopec, nýbrž stolová hora. Najednou jsme byli nahoře, ale Mrkvička s vážnou tváří tvrdil, že ještě nahoře nejsme. Určil směr podle tankové cesty a se slovy: "Tam je vrchol," vyrazil. Nerozumněl jsem tomu, protože ten tankodrom vedl opravdu vodorovně, o čemž jsem chtěl Mrkvičku přesvědčit konstrukcí provizorní vodováhy, ale než jsem se k tomu dostal, mizel Mrkvička s Hugem v patách v dáli. Šel jsem tedy taky. No, šel. Připadal jsem si jako malá mořská víla, takže jsem se spíš belhal. Po několika kilometrech chůze v močálu (kdo by ho čekal na vrcholu kopce) se Mrkvička zastavil a řekl: "Tady to je." Asi myslel vrchol. Opravdu ale nevím, podle čeho ho poznal. Snad že kamínek pod jeho botou o pár milimetrů převyšoval okolní terén. Zahnuli jsme na dopadovou plochu, kde jsem také náležitě dopadl.

Půlhodinová pauza, ve které jsme se stihli najíst, napít, vést rozhovor o entomologii, usušit promočená trika a usnout, mi dodala sil (nakratičko). Dopadová plocha vypadá krásně. Jako nějaká šumavská blata nebo vřesoviště, až na ty ustřílené vrcholky stromů a krátery se zbytky raket. Vzali jsme to necestou podle azimutu (opravdu nejjistější v krajině bez orientačních bodů) směrem k Příbrami. Hugo i já jsme už sotva pletli nohama, protože tahle necesta byla fakt výživná. Je vidět, že máme stejné příjmení, protože Mrkvička si narozdíl os nás vesele vykračoval a chvílemi i provokativně pohvizdoval.

Můj mozek se v této fázi cesty zaměřil jen a jen na bolest v nohou, čímž ji činil ještě intenzivnější. Proto si toho moc nepamatuji, kromě okamžiků, kdy mě Mrkvička nadopoval škvarkovými plackami a kromě pauzy u (tuším) Albrechtského potoka. Hugo byl tak hotovej, že si v jedné hlubší tůni i zaplaval, což nedělá často. Dokonce bych řekl, že je to projev čirého zoufalství. Zase na druhou stranu – umýt si nohy v ledové vodě je tak osvěžující, že ho hned chytli roupy a zmizel v lese prozkoumat okolí.

O ne příliš významný kus dál jsme se ubytovali. Místo jako stvořené pro kemp. Hugo vyhrabal ohniště, Mrkvičkovo kukri nasekalo dříví a já ho srovnal do úhledné hraničky. Dělba práce. Uvařili jsme si čínu – mňam mňam, čaj (měl to být Kokeiča, ale chutnal i voněl jako hybrid mezi Lapsangem> a Pu–erem). Aspoň jsme teorií pokusů a omylů došli k objevu, že pokud má čaj vařený na ohništi chutnat tak jak má, je nutné vařit vodu na minimálním plameni, téměř jen na žhavých uhlících. Jinak ble. Chvilku jsme u ohně usínali, až jsme šli usnout do spacáků. Hugovi to tentokrát trvalo trochu déle, pomohlo mu až to, že ho Mrkvička přátelsky chytil kolem ramen.

* * *

Ráno jsme si pro velký úspěch zopakovali čínu a čaj a Mrkvička – jak je asi jeho zvykem – dokonale zahladil místo našeho odpočinku. Byl to poněkud komický pohled, když na jednom místě lesa odhrabával jehličí, které pak rozprášil nad jiným místem lesa. Nakonec to vypadalo, jako bychom spali o dva metry vedle.

Den se nesl ve znamení azimutu (a opravy jeho odchylek) na Příbram. Cestou jsme potkali pěkných pár laní, čímž jsem dotyčnou zvěř viděl poprvé na vlastní oči. Hugo byl tak hotovej, že laní přítomnost ani nekomentoval. Zašlo to tak daleko, že jsem Huga asi kilometr nesl. Bude muset víc trénovat, nerad bych, aby se to někdy opakovalo, protože já sám bych potřeboval, aby mě někdo nesl. Ale nikoho to nenapadlo (čímž ti toto vytýkám, Mrkvičko). Zároveň se Mrkvičkovi i Hugovi omlouvám, že museli od soboty večer poslouchat mé nářky co se týče chodidel. (Nutno podotknout, že dnes, v podstatě dva dny po akci, mě stále ještě bolej).

No a pak už jen cesta přes Příbram na náměstí a na autobus. Jako na potvoru hned jel, takové jsme měli štěstí.

Ještě bych rád vysvětlil, proč z akce, kde se neustále rozplývám nad krásou turisty nedotčené přírody, máme tak málo fotek (asi tři). On totiž Mrkvička měl jen osm políček filmu, a tak s ním šetřil, protože potřeboval vyfotit kaktus, který mu doma právě vykvétal. Jenom doufám, že to není ten milimetrovej mikrokaktus!
Stejně je paradox, jak vojenské cvičiště dokáže uchránit přírodu lépe, než třeba rezervace...

Zbývá uvést na pravou míru dvě věci:

– Honza v pátek čekal na jiné autobusové zastávce.
– Hugo je jezevčík.