Datum:	3.2.2007 – 5.21.2007
Směr:	Mnichovo Hradiště - Turnov
Trasa:	Mnichovo Hradiště – Hruboskalsko – Klokočské skály - Turnov

TOKUGAWOVA VERZE

Nemohu myslet na nic jiného, než na své nohy. Jsou to nebohé chudinky a já jsem pablb. Nové boty jsou sice krásné na pohled a pohodlné na takové to běžné městské nošení, nicméně na akci, kde se polykají kilometry opravdu nejsou vhodné. Prvních osm kilometrů bylo naprosto bez problémů, avšak kilometr devátý byl zlomový. Na patnáctém už jsem se v duchu modlil a když jsme konečně našli po dvaceti kilometrech nocleh, obával jsem se, že současně s botami sundám s chodidel i kůži. Bohužel se tak nestalo a přede mnou tedy byly další dva dny ostré chůze.

Druhý den byl podobný tomu prvnímu, pouze se zkracovaly hranice bolesti. První přišla po pěti kilometrech, kdy jsem měl pocit, že mám kůži vespod na patě přeloženou přes sebe. Kontrola odhalila, že nemám, tudíž že jsem simulant. Na desátém kilometru už jsem nebyl schopen myslet ani mluvit o ničem jiném, než o bolesti v nohách. Začal jsem patám ulevovat tak, že jsem šel po špičkách. Na to zareagovala chodidla sabotáží a bolestivými otlaky pod všemi prsty. Levé koleno si přisadilo, nevydrželo tu námahu a odmítlo vykonávat svou práci na cestách z kopce. Na patnáctém kilometru jsem v duchu zvažoval, zda mě Kukri J. Mrkvička Etalon Sepšták Lapač dětí nezabije, když navrhnu, jestli by nevadilo, že ukončíme akci o den dřív. Na kilometru dvacátém (a zaplať pámbu posledním) jsem měl pocit, že cedím krev.

Den třetí začal komicky. Ráno jsem vylezl ze spacáku, postavil se na nohy, které mě ovšem ihned zradily, a zřítil se zpět na zem. Od soustavného ulevování chodidlům jsem si namohl lýtka, holeně, přední stranu stehen a podkolení vazy. Myslel jsem, že mě bude muset Mrkvička odnést i vyčůrat. Nakonec jsem nohy přecijen přiměl k pohybu a musím je pochválit, vydržely celých deset kilometrů až do zdárného konce. Sice bylo levé chodidlo sbalené v pěst a pravým jsem našlapoval pouze na špičky prstů, ale chůze to byla. Ne právě estetická a elegantní, nicméně kupředu jsem se sunul. Takže poučení: Nikdy nejezděte v nových botách na dlouhou chodící akci, nebo si z ní nepřinesete nic jiného, než soucit s tančící malou mořskou vílou.

Počasí bylo na únor nezvykle teplé, ovšem pošmourné, takže na focení nic moc. Povedly se mi (po autocenzuře) pouze tři snímky, které vám předkládám k nahlédnutí. Asi se vám bude zdát, že nevypadají jako z Českého ráje. Ano, nevypadají. Mám raději detaily a atmosféru, než monumentální a nefotogenické skalní masivy, které na všech fotografiích vypadají ploše a nezajímavě.