Datum:	3.2.2007 – 5.21.2007
Směr:	Mnichovo Hradiště - Turnov
Trasa:	Mnichovo Hradiště – Hruboskalsko – Klokočské skály - Turnov

MRKVIČKOVA VERZE

Je to už hodně dlouho, co jsme s Honzou, Tokugawou, Tomášem a Bobem společně křižovali cesty proplétající se českými luhy a háji. A protože Tokugawa slíbil, že nevyjede bez nových bot, zdálo se, že již nevyjedeme nikdy. Jaké bylo moje překvapení, když na můj dotaz související s jeho obuví zazněla rozhodná odpověď: "Mám vyhlídnutý supr boty jen je koupit, pojedeme za čtrnáct dní". V Pondělí před akcí boty stále neměl a když nás seznámil s cenou zdálo se, že je ani mít nebude. 6500,- Kč není zrovna málo! Naštěstí tu máme internet a tam, respektive v Ústí nad Labem, měli vysněné škorně za mnohem příznivější peníz. "Boty mám, jedem!" přišla mi zpráva v pondělí pozdě večer. Že by bylo lépe ty boty nemít, to Tokugawa ještě nevěděl!

Akce se začala slibně rozbíhat, Bob odpadl ve středu, Tomáš ve čtvrtek a v pátek onemocněl Honza. Když jsem v jednu hodinu v pátek odpoledne volal Tokugawovi, že bych potřeboval jet až v sobotu ráno, ten nebožák se rozplakal. Nakonec jsme skutečně vyrazili. Dva. V sSobotu v 6:45 na Hlavním nádraží to vše začalo.

Abych zbytečně nezdržoval netrpělivé čtenáře, řeknu předem, že během celých tří dnů (návrat až v pondělí) se vůbec nic nestalo! Tokugawa nespadl do rybníka, nezaklínil se na průchodech, nespadl na něj větrolam, který jsme vybudovali první noc pro zvýšení pohodlí, dokonce mu ani nebyla v noci zima! A já, vždyť mě znáte, žádná sranda, žádná akce, žádný problém, ba dokonce ani když čepel kukri zavadila ostřím prudce o mojí holeň při sekání dřeva nevycákl gejzír krve, prostě nic! Naštěstí měl Tokugawa nové boty a velké plány.

Již ve vlaku předložil dokonalý plán cesty i s variantami pro případ nenadálých událostí. Měli jsme vidět opravdu vše. Jeho boty byly to, čím cestou tam Tokugawa oslňoval své okolí. Bohužel jen do té doby než přišel konduktér a požádal nás zda-li by nebylo možno boty překrýt neb jejich lesk oslňoval i mašinfíru v předu na stroji, který proto musel jet pouze po paměti, což je neslučitelné s drážními předpisy, jak nám bylo v zápětí vysvětleno.

Mnichovo Hradiště, vystupovat a jde se. Vykračujem si zlehka, jen Tokugawa stále staví zavazuje a rozvazuje své boty.
"Číhej ten patent! Jen zatáhnu a je to utažený, žádný popotahování a tak, prostě super boty!"
"Jo, jo" bručim si pro sebe a to už vidíme Valečov. Hrad je otevřen, lehce poprchává, fouká silný vítr, sem tam probleskne sluneční paprsek, nikde žádný sníh, inu máme únor.
"Ty boty se nějak divně krabatí kolem kotníku, ale je to dobrý" vytrhl mě Tokugawa ze zamyšlení.
"Jo, jo, tak si je převaž jinak" radím, ale on zas jen povolí a utáhne tkaničky a jdem. Dlaskův statek, Drábské světničky, Studený průchod, nabíráme zpoždění vinou počasí, mého focení a společného opájení se pocitem volna a pohody. Další faktor, který znásobil zpoždění byl, že cesta vedla přes vyhlídku, přesněji okolo restaurace Na Vyhlídce. Poseděli jsme, nabrali vodu, popili nealkoholické, ano skutečně nealkoholické pivo a šli dál.

Zde dovolte abych připomněl jednu malou zvláštnost. Až do teď jsme neměli vůbec žádnou vodu. Já měl jednu lahev prázdnou, aby byla lehčí, ve druhé byla sametová rakije. Tokugawa měl v lahvi víno, červené. Na Vyhlídce jsme víno lehce naředili vodou, ale vodu v mojí láhvi jsme žárlivě střežili až do večera na čaj. Tak jsem si tedy vykračovali, a když nám víno začlo stoupat do hlav, zapili jsme ho rakijí.

Měli jsme jít přes hrady Kost a Trosky, ale změna plánu: "Troska jsem já" vyřkl Tokugawa. "Potím se, do kopce nemůžu a cejtím, že se mi dělá otlak v botě, to bychom nestihli". Zvolili jsme tedy jinou cestu, zkratku! A jak jinak: Cesta byla sice delší, ale zato horší! Sešli jsme se značky, cesta se ztratila po 300 m a kdo chce najít ztracenou cestu musí do kopce, do prudkého kopce! Tokugawa si přestal hrát s tkaničkami, jen občas poprosil o zastávku a frekvence žádostí se stále zvyšovala. A byl večer, zašli jsme do vedlejšího údolí, vylezli z něho příkře ven, našli převis, říkejme tomu tak, a pak jen oheň, čaj a dlouhých dvanáct hodin spánku!

Noc byla klidná, jen poněkud větrná. Sova teskně houkala a kousek od nás ve skalní dutině spali motýli. Hned ráno Tokugawa provedl inventuru puchýřů a otlaků a vzhůru dolů! Tím udělal Tokugawa závažný oběv: "Z kopce se mi jde hůř než do kopce!?" Cesta byla dána, šlo se na zámek Hrubá skála. Jak čas ubíhal Tokugawova chůze se začala dramaticky měnit. Je pravda, že kdykoliv jsme míjeli skupinku turistů zatnul zuby, narovnal se, a když ve skupince byly dívky, vyloudil i křečovitý úsměv, ale jinak jeho krok bylo něco mezi quasimodovským přískokem vpřed a planetou opic. Přiznám se, že mi ho byl líto, dokonce moc, ale jak jsem to viděl, musel jsem se smát. Poslední dějství nedělního dne z Hrubé skály přes Valdštejn a Turnov na Klokočské skály nebudu popisovat, jen uvedu, že Tokugawa začal ještě pociťovat bodavou bolest v koleni.

Došli jsme na Smeťák, byla již tma. Na kempu nikdo nebyl, ale bohužel půl kempu bylo pod vodou. "Můžem jít na Jelení" vzdychl Tokugawa, ale nemyslel to vážně, jen blouznil. Tradiční příjemné posezení u ohně Tokugawa zpestřoval zvláštní hrou: "Nemáme žádné malé dřevo, ten oheň nehoří." Oheň doutnal a syčel, nehořel. "Dej tam tu borovici co jsem usek, jsou to pěkný klády, to bude pěkně hořet" povídám mu, ale on nic, jen si porád mele "Nemáme už žádný malý dřevo". Využil jsem chvilky kdy nedával pozor a přiložil borovici. Oheň jasně a vesele vzplál, ba dokonce začal i hřát. Jen Tokugawa zas: "Nemáme, už žádný malý…"

V noci jsem musel udělat něco, co nikdy před tím, jít se vyčůrat! Vylézt ze spacáku, fuj! Už nikdy víc!

Ráno jsem pochopil, že Tokugawa prodělal další metamorfózu. Posadil se ve spacáku, chvilku se kýval a pak se pokusil vstát. Nešlo to. Zkusil to ještě dvakrát a pak to teprv vyšlo. Obul si boty, nasnídali jsme se a vyrazili. Patrik se chvílemi i plazil, a vůli s jakou mířil k nádraží by mu mohl závidět i hrdinný Meresjev, s kterým měl v tu chvíli opravdu mnoho společného.

Na nádraží jsme dorazili kupodivu dříve než vlak a tak zbyla i chvilka na exkurzi do pravé nádražní restaurace. Sedli jsme si k jednomu stolu a… "Tam ne, tam sedí nádražáci" volá výčepák. Přesunuli jsme se tedy. "Tam ne, tam sedí důchodci", přesunuli jsme se opět a začali být nervózní "Tam… je to dobrý." Sláva! Pivečko, polívčička, svíčková, bylo nám prima v začouzený knajpě. "Autobus", ozvalo se těžko srozumitelným hlasem od vedlejšího stolu. "Autobus, praporčíku, autobus" místní opilec si pravděpodobně už na nic jinýho nevzpoměl a tahle vzpomínka pevně uvízla v jeho hlavě. "Autobus, autobus, … generále" mluvil s námi. "Panáčka, majore?" "Autobus!"
"Hej nemáš kusovku?" ozve se pro změnu z leva.
"Ne, nekouřím, promiň."
"Blbý pondělí, tři nekouří a dva měli poslední cigáro! Blbý pondělí." Pochopili jsme, že nastal čas změnit lokál. Tokugawa zaťal zuby a vypajdal se ven na lavičku, vlak přijechal vzápětí a mi pelášili ku Praze.

"Víš co nesnáším úplně nejvíc při návratu?" zeptal se mě Tokugawa.
"Když se všichni ptají: Jak si se měl? Vyprávěj!" povídám.
"Přesně!" řekl Tokugawa a oba jsme usnuli.

Závěrem jen malá anketa: "Jestlipak víte, kterou otázku mi jako první po návratu položila moje žena?" … a malá nápověda, moje odpověď byla: "Zejtra si to přečti!"