Datum:	14.11.2003 – 16.11.2003
Směr:	Český ráj
Trasa:	Turnov – Malá Skála – Turnov

Mám už za sebou hezkou řádku zápisů z akcí. Tentokrát jsem se rozhodl, postavit se k událostem trochu jinak. Vyprávění sestavím ze samostatných bloků, vázajících se k jednotlivým zážitkům, i když časovou linku se také budu snažit zachovat. Uvidíme, co z toho vyleze...

Čekání na Mrkvičku
Hlavní nádraží. Čtyřicet okýnek pro prodej jízdenek. Pouze dvě okýnka v provozu. Dvě fronty přes celou halu. Ach jo. Zařadil jsem se do jedné fronty, nepochybně do té, co se sice zdá kratší, ale o to pomaleji bude postupovat. Tupě zírám, mozek je vypnutý, běží jen provozní úsek. Abych dýchal, udržel rovnováhu a tak.
"Ahoj," zaslechnu a přinutím se otočit. Bob. Mozek naskočil. Sepnul se komunikační uzel.
"Ahoj," usmívám se a podávám mu ruku. Spustil se úsek jemné motoriky.
"Kde máš Mrkvičku?" ptá se Bob.
Zapnul se logický okruh. "Přijde o něco později," odpovídám.
Stojíme spolu ve frontě a vzájemně si vyprávíme, jak se na ulici stydíme v těch zelených hadrech. Bob se pozastavil nad mým stativem a řekl, že to vypadá jako bych měl přes rameno pověšenou pušku. Zapnul se okruh asociací. Tak proto se na mě všichni lidé tak divně dívali...
Ta neskutečně dlouhá fronta nás donesla až k okýnku. Bob už jízdenku měl, já koupil i Mrkvičkovi, jak jsme byli domluveni. Mrkvička stále nikde. Vlak odjíždí za deset minut. Přesunuli jsme se pod hodiny, kde se máme s Mrkvajzem setkat. V mozku mi naskočil varovný okruh: Hodiny jsou vypnuté a přikryté pytlovinou. A Dan stále nikde. Odjezd vlaku za pět minut.
K Bobovi přistoupil mladý cikán a něco mu říká. Bob neodpovídá, ale prosebně se na mne zadívá.
"Cože?" ptám se, protože nevím, co jiného říct.
"Némate dróbné, páne?" povídá cikán.
"To jste uhodl – nemáme," odpovídám a odvádím vyjukaného Boba pryč.
"Já myslel, že je to ten Mrkvička..." kroutí hlavou Bob a odchází hledat Dana do horního patra nádraží. Jak ho chce ale najít, když vůbec nemá ponětí jak Mrkvička vypadá? To mi sem dolů přivede dalšího žebráka?
Čtyři minuty před odjezdem přichází Dan. Blaženě se usmívá. Rád bych mu vyčinil za pozdní příchod, ale když vidím ten jeho roztomilý škleb, tak prostě nemohu. Takže Dana bych měl. Teď nám zbývá najít Boba...

Danova přezdívka
Podařilo se nám sednout si, což se zprvu zdálo nemožné. Současně s námi naplnilo vlak nejméně tisíc desetiletých holčiček a jejich pan trenér. Každá holčička měla v batohu medvídka, jeden medvěd byl dokonce o dost větší než jeho holčička. Trenér měl místo medvěda tričko s nápisem I love Fernet Stock.
Zapředli jsme přadénko rozhovoru a jak už to bývá, nebyla jeho nit přímá, takže hovor se ubíral různými směry. Jedním z těch hlavnějších vláken byl Mrkvička. Téma: Jak přišel Dan ke své přezdívce.
To bylo tak. Dan nesmírně toužil po tom, aby měl nějakou mužnou přezdívku. Nikdy ale žádnou nedostal a to ho hnětlo. Zašel dokonce tak daleko, že si opatřil ohromný nůž indických Gurků, kterému se říká kukri a doufal, že mu kvůli tomu noži začnou lidé říkat Kukri.
Jednou jsme takhle někde seděli a Dan se nám s touto jeho touhou svěřil. Všichni jsme se velmi smáli, jen Maruška, jeho žena přezdívaná Švestka, se divila a nevěřila mu.
Jindy zase sedím sám, a sice v práci, když tu mi zvoní telefon.
"Prosím..."
"Dobrý den, tady Mrkvička, je tam výroba kroužkové zbroje? Potřeboval bych komplet na koně," povídá hlas na druhém konci aparátu.
"Ehm, no... víte," koktám, "kroužkovou zbroj dělám, ale na koně? To asi né... Víte, bydlím v Praze a koně tu nemám kde ustájit, abych mu vzal míru a tak..."
"Tak to jsi prd firma," ozve se na druhé straně.
Himbajs, říkám si, ten hlas je mi nějak povědomý... Dan. Ten bídák! Přijde den a já mu tohle napálení vrátím i s úroky!
Ondy zase sedíme s Danem někde v čajovně či kde a rozebíráme japonský překlad jeho příjmení. Sníh se řekne japonsky juki.
Tolik na vysvětlenou. Nyní k samotné přezdívce. Kukri J. Mrkvička. Mám to vysvětlovat a nebo je to jasné? Mrkvička, nejčastější a nejvypečenější část přezdívky je moje msta za Danův žert s koňskou zbrojí. Chtěl nějakou opravdu chlapskou přezdívku? Dobrá. Mrkvička je jistě to nejmužnější, co se dá použít. První část přezdívky, Kukri, dostal jen proto, že si o ni vlastně sám řekl a také proto, aby neplakal nad tím, jak to nakonec s jeho mužnou přezdívkou dopadlo. No a iniciála J, vyslovuj Džej, je zkratka japonského výrazu pro sníh, juki. Celé tedy Kukri Džej Mrkvička. No řekněte sami, má někdo dokonalejší přezdívku?

Mrkvičkova exhibice s kukri
Jak si tak sedíme ve vagónu, oáza klidu oproti všudypřítomným zdivočelým holčičkám, Mrkvička s Bobem se otrkávají a po částech seznamují. Po objasnění Danovy přezdívky vyjádřil Bob touhu spatřit indické kukri na vlastní oči, neb samozřejmě vůbec netušil, jaký jsou kukri vražedný nástroj. Mrkvička se octl ve svém živlu.
"Jedním hmatem ti ukážu to svoje kukri," oznámil a zalovil v pouzdru, které nosí přidělané vzadu na pásku. Ztichli jsme v očekávání. Bob, já, paní vedle mne i několik nejbližších holčiček. Dan loví, loví, ulovit nemůže. Nejprve mu z tváře zmizel úsměv. Po chvíli mu líce polila červeň. Holčičky se začaly pochechtávat. Dana chytla křeč do lovící ruky. Kukri se zřejmě zaseklo. Bob dělal, jako že usnul a já opět vypnul mozek a zahleděl se do blba, jen abychom Mrkvičku nepřivedli do trapné situace. Najednou švih, a Mrkvička spoza zad skutečně svůj nůž vytáhl. Ale ne kukri, nýbrž miniaturní nožík na čištění nehtů. Paní vedle mne se nesmírně bavila.
Dan, zřejmě aby zachránil situaci, znovu zaštrachal za zády a skutečně se mu podařilo tasit kukri, čímž paní vedle mne málem sťal. Paní se přestala usmívat. Začala se bát. Kukri má čepel dlouhou kolem čtyřiceti centimetrů. Její tvar připomíná bumerang. Mrkvička prohlásil, že je to někdy na škodu, protože když nožem hodí, tak se prý často stává, že se kukri stejně jako bumerang vrací a Dan nestíhá před vlastnoručně vypuštěným nožem prchat. Hned nám to chtěl ve vlaku předvést, ale paní vedle mne omdlela a tak z toho sešlo.

Co si s Bobem pamatujeme
V Turnově na nádraží bylo nádherně. Nechali jsme za sebou zafuněný smrdutý vagón, dav holčiček i stádo medvědů a z plných plic jsme lokali chladný noční vzduch. Nevím jak kluci, ale já byl tak rád, že jsem zase na vandru, že jsem asi hodinu a půl opakoval v pravidelných intervalech: "Himbajs, já jsem tak rád, že jsme zase venku..."
Bob tvrdil, že si nepamatuje cestu na Smeťák a já tvrdil, že si toho nepamatuje víc. Třeba když jsme jednou na Smeťáku smažili v mojí pánvičce maso s houbami a zeleninou a Bob zarytě hlásal, že to nebylo na Smeťáku, ale na Červené. Také tvrdil, že jsem si jednou v restauraci objednal jako hlavní a jediný chod misku rýže, což by se ke mně sice hodilo, ale bohužel to není pravda, protože tu misku rýže si objednal Kameňák někdy dávno před tím, než jsem se s Bobem vůbec seznámil. Ale to nevadí, jen ať to Bob tvrdí dál, aspoň přispěje zase něco málo k mému kultu osobnosti.
Bob projevil přání jít z Turnova na Smeťák první, aby se přesvědčil, jestli najde cestu. Zajímavé bylo, že i přes tuto úmluvu šel povětšinou první Mrkvička, který v těch krajích byl poprvé v životě. Kemp Morlor nás přivítal a jaksi neoficiálně zahájil tento vandr. Je to krásné místo, skála se tam prý podobá prastaré želvě Morloru. Nevím. Mně připadá prostě jako skála. Pokračovali jsme dál na Smeťák. Z Morloru jsme se v naprosté tmě sunuli dolů do rokle. Co chvíli někdo zakopl o kořen nebo o balvan, až Bob rozsvítil svou baterku. Zaplesali jsme. Bob ale nejspíš zapomněl, že jdeme s ním a zmizel i se světlem hluboko pod námi. Klouzali, padali a klopýtali jsme pomalu za ním.
Ke studánce Bob trefil. Nabrali jsme si vodu, bohužel s příměsí listů, bahna, písku a brouků, protože bylo dost málo vody. Odbočku na kemp jsme přešli asi o dvacet metrů a byl to právě Bob, kdo našel správnou cestu. Takže to s tou jeho pamětí není tak zlé.

Jablečný kompot
Po cestě z Turnova roste stará ošklivá jabloň. Jen tak. Planě. Nikomu nepatří a jablka pod ní každoročně hnijí. Kdykoliv jdeme na podzim okolo, podělí se s námi o svá jablíčka. Na první pohled nejsou vůbec pěkná. Svrasklá, upatlaná, přešlá mrazem. Ale ta chuť! Bože ta chuť! Nikdy jsem jablka nejedl, ale tahle jablíčka z naší jabloně jsou neodolatelná. Sladká a ledová, chřupavá a vždycky nás zasytí v pravý čas a zaženou žízeň. Těšíme se na ně už z Prahy.
Mrkvička na jabloň vylezl, tedy on vlastně před tím dvakrát spadl, ale nevzdal se a třetí pokus byl úspěšný a svým kukri osekal pár jablek. Naplnili jsme si kapsy a až do kempu si lebedili nad jejich božskou chutí. Těšili jsme se, jak si z nich uděláme kompot, ale nikdo neměl cukr, nikdo neměl skořici ani hřebíček. Jen Bob s sebou táhl placku rumu. Proč, to zůstává záhadou, neboť ani on ani my rum nepijeme. Ale do kompotu by se hodil. Nakonec jsme rozhodli, že je těch jablíček pro kompot škoda a snědli jsme je syrová. Vydržela nám až do konce víkendu.

Idylka na Smeťáku
Když jsme konečně vydupali na Smeťák, stoupala z nás pára a supěli jsme jako stádo zubrů. Mrkvička nasekal svým kukri několik stoletých dubů, takže bylo čím topit a v mžiku plápolal oheň. Vůně buřtů se linula nad Klokočskými skalami, proložená vůní pečených jablek. O vůni našich propocených těl raději pomlčím. Snědl jsem Mrkvičkovi chleba, čímž jsem ho zmátl, neboť zarytě tvrdil, že snědl jen jeden krajíc a že tedy logicky musím na tom druhém sedět. Nakonec se vše vysvětlilo, jeden můj krajíc změnil majitele a idylka nerušeně pokračovala. Bob pokuřoval vlastnoručně ubalené cigárko a naše chlebové transakce se ho nejspíš ani okrajově nedotkly.

Změna trasy
Pískovcové skály se koupaly v mlžném oparu a my si odhlasovali změnu trasy. Když je taková pěkná mlha, tak by byl hřích nevyšplhat na Kozákov, ze kterého je nádherný rozhled po okolí a nenavštívit Malou Skálu, odkud jsou krásně vidět Suché skály. Tedy, po pravdě řečeno, všichni jsme se báli, že tu dálavu do Mnichova Hradiště neujdeme, ale nikdo to nepřiznal nahlas. Takže oficiální důvod zněl: půjdeme na Maloskalsko, protože tam jsme ještě nebyli. Zvláštně to znělo od Mrkvičky, který nebyl ani na Klokočkách.

Mrkvičkovo focení
Protože byla mlha, poskakoval Mrkvička blahem. Tedy i já jsem poskakoval blahem, protože co dělá Mrkvička dělám obvykle i já. A naopak. To už je taková naše vlastnost. Oba jsme si nesli stativ, oběma cvakala závěrka jako o život. "To jsem zvědav," povídal Dan pokaždé, "na co jsem zase zapomněl..." Ještě jednou obešel dokola celý fotoaparát, aby se ujistil, že je vše nastaveno dobře a exponoval.
Jsem poněkud zvědavý a tak jsem se mu vždy podíval do hledáčku. Tvářil jsem se jako zkušenější, který hodnotí méně zkušeného, a pokaždé jsem byl nucen říct: "Hmmm, dobrý..."
Pravda byla taková, že jsem pak tajně přešteloval svůj aparát podle Mrkvičkova. Ale neříkejte mu to, jo?
Kousek nad Kalichem jsme se zase fotograficky zasekli. Dan pobíhal po skalách a neustále kontroloval nastavení svého přístroje, jestli zase na nic nezapomněl. My s Bobem mezitím prolezli kdejakou škvíru a už nedočkavě čekali, kdy Mrkvička skončí.
"Tak jsem ztratil krytku objektivu," povídá Mrkvička, když se k nám konečně připojil. Hned ode mne dostal pár rad, že ano, aby si krytku napříště provrtal a přichytil k tělu přístroje a tak všelijak podobně. Dan byl smutný. Abych ho trochu rozveselil, povídám: "Taky jsem krytku několikrát málem ztratil. No podívej se na mne. Samá kapsa. Do jedné jsem si ji uložil a pak zapomněl do které a našel ji třeba až doma..."
Dan se zarazil, zapřemýšlel, rozjasnila se mu zachmuřená tvář a vyndal krytku z boty, kam mu nohavicí propadla z roztrhané kapsy u kalhot.
Jindy jsme s Bobem zase na Dana čekali déle než dlouho. Pomalu jsme přestávali mluvit, neboť nám zamrzala ústa. Bylo mi jasné, že Dan fotí a ještě se zdržuje obíháním kolem fotoaparátu, aby se ujistil, jestli zase nezapomněl přepnout manuál na automatiku. Když po nezměřitelně dlouhé době přišel, ptám se: "Kolik's toho nafotil?"
Dan mě omračuje větou: "Jen jednu fotečku. Já kakal..."
Celé vyprávění o Mrkvičkově focení končí až v pondělí.
"Tak nemám ani jednu fotku..." posteskl si Dan.
"Jak to?" divím se.
"Zapomněl jsem si dát do foťáku film..."

Chuť na pivo
Jak stárneme, tak se mění některé naše zvyklosti. Kupříkladu si na vandru občas zajdeme na jedno (dvě). Mám v živé paměti doby, kdy se zašlo na okamžik do hospůdky a Michal čekal naštvaně venku a zbytek víkendu s námi nemluvil. Tak jsme tato zařízení přestali navštěvovat úplně. Jenže s přibývajícím věkem už tolik neuznáváme Michalovu vůdcovskou autoritu, neboť už dávno jsme zjistili, že dva je víc než jeden a navíc tentokrát s námi Michal nebyl. Změna trasy vyplynula také z Bobovy touhy podívat se do hospody Pod průchody, kde má známého hostinského. Tedy známého... prostě si Boba pamatuje, protože Bob je Pod průchody zřejmě pečenej vařenej. Trochu ho podezírám, že tam jezdí z práce na oběd.
Bohužel bylo zavřeno. Taková trampská putyka a zavřeno. Bob velmi posmutněl a nechtěl jít dál. Musel jsem ho nalákat na hospodu na Kozákově. Ještě se naposledy ohlédl za zavřenou hospůdku a statečně vyrazil ku Kozákovu. Jaké bylo jeho zklamání, když i na Kozákově bylo zavřeno. Vedle hospody, kde právě probíhala renovace, stál stánek, kde prodávali lahváče.
"Tak nevím," řekl Bob, "v mlze a dešti, lahváče a ještě na stojáka..." Napil se vody a dál jsme o tom nemluvili.
Nakonec jsme objevili hospodu v Koberovech. Už její název "U nás" vyloženě lákal k posezení. Uvítalo nás milé teplo, které vyhnalo mlhu zalezlou za našimi krky a osušilo Mrkvičkovi vlasy a nám s Bobem lebky.
"Musej mít utopence," povídá Mrkvička, "jinak si nemůžu dát pivo."
Přinesli nám jedenáctistupňového Zlatého bažanta a řeknu vám, dlouho jsem nepil tak dobré pivo. Mrkvičkův utopenec voněl a tak jsem neodolal a dal si tlačenku s cibulí. Mrkvička tvrdí, že jí bylo půl kila a dvě palice cibule, lahev octa a pytel pepře. Jo, a pecen chleba. Není to pravda. Chleba byly jen tři krajíce.
Pomalu se setmělo a nám se ven vůbec nechtělo. Něvěděli jsme kde budeme spát, na Kalichu to nikdo pořádně neznáme, vlastně jsem tam byl jen já a pamatoval jsem si rozeklané skalní město. Hledat místo v noci a v mlze nebude příjemné. Nakonec jsme usoudili, že noc je ještě mladá a kdo ví, kdy zase narazíme na hospodu a dali jsme si ještě jedno.
Po cestě na Kalich nás potkali nějací trampové. "Hola, pocestní. Nevíte, kde je tu nějaká hospoda?" Tedy z nás to ale muselo být cítit...

Nocleh na Kalichu
Cesta na Kalich byla vcelku dobrodružná. Značky jsme v té mlze a tmě hledali jen my s Mrkvičkou, Bob si pokuřoval a pořád dokola říkal, že mu ta dvě piva nějak nesedla, že se motá a že si také měl dát něco k jídlu. Byla to kuriózní situace, neboť jsme s Mrkvajzem oba přisleplí a jediný vidoucí byl namazán a pranic nám v hledání cesty nepomáhal. Nakonec jsme více či méně náhodou vrazili do rozcestníku s označením Kalich. Sláva. Okolo Kalicha vede okružní žlutá značka, pokud půjdeme po ní, může se sice stát, že v té mlze budeme kroužit do zblbnutí, ale neodejdeme od našeho budoucího lože příliš daleko. Vykročili jsme tedy statečně po vršcích rozeklaných skal do mlhotmy. Postupovali jsme pomalu a dokonce i Bob v předtuše nebezpečí nabyl vědomí. Kdesi, obklopeni skalami, jsme odbočili ze značené cesty. Myslím, že to byl Bob, kdo šlápl do ohniště. Bylo vyhráno, někde tady musí bát kemp. A byl.
Díra ve skále slibovala sice poněkud těsné, zato však teplé nocování. Jen ten brbla Bob pořád říkal, že tam spát nemůže, že na něj ty skály určitě spadnou. Uklidnili jsme ho prohlášením, že když na něj ty skály spadnou, tak o tom stejně nebude vědět, neboť bobová pasta nemá vlastní vědomí.
Nakonec tedy Bob v díře, kterou jsme prozaicky pojmenovali Kalich, spal, ale celou noc byl ve skále tak zapřený, že ráno už byla díra o něco větší. Všichni jsme si oddychli, že na Boba nespadla.
Mně osobně tam moc dobře nebylo. Pravda, z jedné strany se ke mně tulil Bob, takže mi bylo poměrně teplo, avšak z druhé strany jsem byl namáčknut na skálu, která oproti Bobovi dost zábla, takže jsem se musel pořád otáčet, abych si udržoval konstantní průměrnou teplotu. Mrkvička se s námi nechtěl mačkat, a tak spal raději u našich nohou. Chudák. Proto on spal jako zabitej...

Bob a potraviny
Kluci rozdělali v mlze na Kalichu oheň a hned bylo líp. Mrkvička jako obvykle pekl nad ohněm střídavě buřty a jablka, hrdlo jsme si vydatně prolévali čajem, zem byla teplá, prostě pohodička. Pak začal vařit Bob. Z batohu vyndal: dvě syrová vejce, jen tak zabalená do novin (jedno mu vyteklo), kuřecí maso naložené v sojové omáčce, plechovku žampiónů, sádlo, fazole, kukuřici, kompot... Nejprve jsme s Mrkvičkou oněmněli, po chvíli se ale nad Kalich vznesl náš hurónský smích. Pokud tam někde spali ještě jiní trampové, tak strachy utekli a zanechali všechny věci napospas šílenému běsu, vznášejícímu se v mlhotmě...
Bob chvíli přemýšlel, co udělá s tím syrovým vejcem. Už nevím, koho napadlo, že by se mohlo udělat v popelu. Rozhrnuli jsme oheň, vejce uložili do popela a dál se věnovali každý svým potravinám.
Mrkvička snědl buřty, já si uvařil cosi indiferentního z pytlíku, oba jsme byli dávno po jídle a Bob pořád dumal, jak to svoje kuřecí maso udělat. Jestli s fazolemi nebo s žampióny. Oheň dohoříval, Bob díky svému dilematu skučel paradoxně hlady (vždyť měl víc potravin než Mrkvička a já dohromady) a Mrkvička přiložil. A tehdy se to stalo.
Výbuch nás ohlušil, oharky z ohniště se rozlétly desítky metrů daleko a založily spoustu lokálních ohnišť (kecám). Statika našeho příbytku se narušila až to vypadalo, že by skály mohly v noci na Boba spadnout. Vejce! My na něj zapomněli. Mrkvička ani nemusel rozhrnovat popel, neboť ten už byl výbuchem rozhrnut dostatečně, a vyndal torzo vejce. "Hmmm, dobrý," pošmakovával si a mezi zuby mu chřoupal popel. "Ani se to kvůli popelu nemusí solit."

Holky nám nerozumí
Když jsme dojedli a zlikvidovali následky způsobené Bobovým vejcem, postávali jsme ještě kolem dohasínajícího ohně. Nikomu se nechtělo spát a tak jsme klábosili. Jak se tak hovor klikatil, přišlo na přetřes zajímavé téma: naše ženy. Vždyť ony nám nerozumí! Nechápou naši zálibu v nocování v dešti a špíně, nechápou, že se nechceme koupat každý den, nechápou, že si stále chceme hrát, jako bychom nebyli muži, ale stále malí kluci. Ale i přes to nás mají rády. A my je. Jak to jsme se k tomu dostali už nevím, pravda je, že jsme se všichni shodli na tom, že se nám líbí, když mají ty naše ženy vlasy stažené do culíku nebo do copu. Ještě lepší ale je, když mají ty copy dva. Když se s touto myšlenkou kdysi svěřil Mrkvička Švestce, zeptala se ho, jestli si má ještě natáhnout pruhované podkolenky.
"No jasně, to by teprv bylo ono," nadšeně si výskl Bob.
Pak už jsme si jen povídali o tom, jak jednou zrušíme ložnici a dětský pokoj a vybudujeme ve vzniklých prostorách obrovský panel s vláčky, nejlépe TT. Jen Bob bude raději stavět autodráhu.

Čaj
Čaj se stal jakýmsi neoficiálním nápojem této akce. Jinak to snad ani nejde. Nejprve jsme pili lisovaný Pu-er. Druhý den ráno velkolistý Banča a večer pak silný Jünnan. Stává se nám z čajování další příjemná tradice. Holdujeme totiž s Mrkvičkou čaji více než nadšeně. Bob se nabídl, že do naší sbírky přispěje čajem pytlíkovým. Umlátili jsme ho argumenty. Bob se ale nedal a bránil se slovy: "To si nemyslete, já dovedu ocenit dobrý čaj! Můžu si ten Jünnan osladit?"

Cesta zpět a Mrkvičkovo pohlaví
Neděle není nikdy moc příjemná. Všichni vědí, že už se zase blíží pondělí, zábava vázne a vůbec. Mlha byla stále, ale už ne taková jako předešlého dne, takže Mrkvička stále nadšeně fotografoval a těšil se na ty své mlžné a zadumané snímky (cha cha). Pomalinku se nám v hlavě rodil nápad na další akci, takže se máme dva tři roky zase na co těšit. Dojídali jsme poslední jablka z našeho stromu a ploužili se k cíli, kterým byl opět Turnov.
Musím říct, že jeden z prvků, díky kterým byla tato akce zvláštní, byly naše rozhovory. Nikdy moc nemluvíme, jen tak jdeme a občas někdo něco pronese. Ani snad raději nebudu citovat. A teď, nejspíš díky Mrkvičkovi, se stále hovořilo. Mrkvajz prostě nezavřel pusu. Chvíli jsem ho podezíral, jestli není žena, ale společné močení mě přesvědčilo o opaku. Není.

Ve vlaku
Nebývá časté, že se při cestě zpět do civilizace stane něco, co by stálo za zmínku. Poněvadž hned usneme únavou. Tentokrát bylo prostě všechno jinak.
Měli jsme fůru času, Turnov před námi, zajdeme tedy do nějaké hospůdky, abychom vyhnali vlhkost. Jako by nám to někdo nepřál, kromě jedné byly celý víkend všechny hospody zavřené. Najednou jsme byli na nádraží o dvě hodiny dřív. Koupili jsme si lístky domů s tím, že pak vyhledáme nádražní putyku.
"Hele," povídám po minutě mhouření, "za dvě minuty nám jede vlak."
"Hmmm," odpověděl Bob. Dělal, že nevnímá, aby nám ten vlak ujel a my si zašli na to vysněné pivko.
"Fakt?" povídá Mrkvička a dál postává a chytá lelky. Že by ani on nechtěl odjet už teď?
"Ukončete nástup do osobního vlaku Turnov – Praha na deváté koleji..." hlásil nádražní rozhlas.
Pomalým krokem jsme se vydali k nástupišti. Zbývalo zhruba třicet vteřin do odjezdu, výpravčí zavíral dveře u vagónů a my byli stále dost daleko. Všiml jsem si hlemýždě, který nás předběhl.
"Chlapci," povídám, "pokud jdeme na tenhle vlak, pak je toto tempo opravdu nedostatečné." Neochotně jsme se rozběhli a na poslední chvíli naskočili.
Vpadli jsme do prvního volnějšího kupé k pánovi v zeleném a mladíčkovi. Pán v zeleném měl nad sebou zabalenou Alici, očividně se vracel z čundru. Budu mu říkat Čistý tramp. Mladíčkovi bylo tak patnáct a po očku nás sledoval. Dám mu přezdívku Kyslík.
"Tak že bych otevřel kompot?" povídá z čista jasna Mrkvička.
"Cože, ty máš kompot a vezeš ho domů? Hrůza!" hodnotím situaci.
Mrkvička sáhl do batohu a vyndal... kokosový ořech. Kyslíkovi zacukaly koutky.
"Jak to otevřeš?"
"Mám na to techniku," opáčil Mrkvička a jedním ladným pohybem vytáhl kukri, čímž se Kyslík rozchechtal a Čistý tramp zbystřil. Mrkvička několika profesionálními seky hodnými havajské domovnice otevřel kokos a mléko hbytě zachytil do pitítka. Kokosová vůně přebyla náš uzený smrad. Dostali jsme vánoční náladu. Mrkvajz naporcoval kokos a všechny nás podělil. Tedy i Čistého trampa a Kyslíka. Chvíli bylo z našeho kupé slyšet jen pomlaskávání a zpěv vánočních koled. "Můžu vám na oplátku dát víno," povídá Čistý tramp a vytahuje z Alice felínu až po okraj plnou výtečného pálavského červeného. Nabízí i Kyslíkovi.
"Děkuju, já nebudu," povídá Kyslík. Všichni čekáme, že řekne něco v tom smyslu, že nepije. Omračuje nás však prohlášením: "Já jsem spíš na bílý..."

Jak Bob prodělal, ale nakonec vydělal
Při koupi jízdenek jsme zjistili, že České dráhy přešly na velmi sofistikovaný princip slev. V pátek byl Bob na nádraží první a nevěděl, kolik nás nakonec pojede, takže koupil lupen jenom pro sebe. 130,- Kč.
Já kupoval pro sebe a pro Mrkvičku. Celkem 160,- Kč. Na osobu 80,- Kč.
No a při zpáteční cestě jsme koupili tři lístky dohromady, cena 200,- Kč, tedy 66,666666 Kč na osobu.
A kdo tedy nakonec prodělal? Bob platil pouze cestu tam: 130,- Kč.
Já platil pouze cestu tam: 160,- Kč.
Mrkvička platil pouze cestu zpět: 200,- Kč.
Z toho je vidět, že se nevyplatí spoléhat na množstevní slevu, protože nejlevnější to měl Bob, který si koupil nejdražší jízdné. Důležité je, že se Mrkvička radoval, jak z nás pořídil nejlevněji.

Konec
A to je asi vše. Jistě jsem na spoustu úžasných chvil pozapomněl, ale to nevadí. Ještě teď cítím vůni klokočského vzduchu, z mých prstů je stále ještě cítit oheň a buřty. Byla to perfektní akce.