O této akci jsme se s Michalem bavili dlouho dopředu. Nápad se pochopitelně vylíhl v jeho hlavě a není se co divit, protože jak on sám říká má místo mozku špenát.

Nápad to byl prostý. Vyjet ven bez věcí. Ovšem bližší specifikace pravidel už trošku zaváněla šílenstvím. Akce má trvat den, noc a den. Nesmíme mít batoh, spacák, jídlo, vodu, zápalky, prostě nic. Toto vše smíme sice použít, ale jen za předpokladu, že to najdeme. Nesmíme jít na jídlo, pití nebo záchod do hospody, ledaže najdeme peníze. A aby to nebylo zase tak jednoduché, tak se to uskuteční na horách. Jizerských. A pro úplnost dodávám, že je únor!

Vymysleli jsme si legendu o zajetí, ze kterého se nám podaří uprchnout. To bylo v Liberci. Bylo nám jasné, že musíme najít zápalky. Alespoň jednu, abychom nezmrzli. Šli jsme z nádraží na tramvaj do Jablonce a očima jsme osahávali zem a sbírali zvlhlé krabičky od zápalek a nakukovali do odpadkových košů. Tak jsme došli na zastávku a nic. Tramvaj už přijížděla, když Michal spatřil suše vypadající krabičku od zápalek a sebral jí. Ozvalo se zachřestění a nám se výrazně zrychlil tep… Michal pomalu otevřel krabičku a naše nejúpěnlivější přání se před našimi zraky zhmotnilo v jednu jedinou, tu nejkrásnější zápalku na světě. Jediná se tam na dně převalovala, jediná suchá roztomilá sirčička! Srdíčko nám poskočilo, očička zaplakala a my doběhli tramvaj.

Uvnitř nás čekalo překvapení v podobě zakoupení jízdenky, ale i tuto nástrahu jsme zdárně zdolali a za třicet minut vystoupili v Jablonci. Všiml jsem si pak, že automat na jízdenky trošku zlobil a natiskl nám na jízdenku cenu 4.973, 40 Kč. Poněkud drahá jízda…

Od zastávky jsme šli na autobus do Janova. A cestou jsme v odpadkovém koši našli tři mandarinky! Hlady ani zimou tedy snad neumřeme. Stačí se jen pozorně dívat kolem sebe.

Vystoupili jsme v Janově a šli. Do kopce, což vydrželo celý víkend. Vlastně jsme nemluvili o ničem jiném, než jestli se nám podaří rozdělat oheň a co si počneme, když nikoli. Zatím jsme ještě byli v civilizaci, a tak jsme křižovali silnici od popelnice k popelnici, ale už bezvýsledně. Přestože jsme neměli batohy, šli jsme pomalu. Nikam jsme nespěchali a nechtěli jsme se zbytečně vyčerpávat. K večeru jsme přišli na pláň lemovanou lesem.

Všude kolem nás ležela spousta zlámaných stromů. To bylo dobře, neboť pro nás bylo hračkou natrhat si velké množství smolného smrkového dřeva. Zašli jsme kousek dál do lesa a vybrali si místo k nocování - raději nepíšu ke spaní! Začali jsme shromažďovat a porcovat dříví a nosit na místo chvojí pod sebe. Všechno muselo být dokonale připravené. Prací jsme se zahřáli a šli se "vyspat", což znamenalo lehnout si na hromadu dřeva, zavřít oči a 10 minut se nehýbat. Když se do nás dala zima, šli jsme pracovat dál a tak dále, stále znovu, až do 21 hodin, kdy jsme usoudili, že dvacet kubíků dřeva nám stačí.

Nastal jeden z nejosudovějších okamžiků této akce. Zapálit sirku a v případě, že se nám to podaří, tak tím malinkatým třepetajícím se plamínkem zažehnout oheň…

Michal připravil jemňoulinké chrampejští a já rozkousal poleno na smolné třísky. Připravili jsme kameru, aby zachytila ten okamžik slávy nebo beznaděje. Blikla na nás červeným světýlkem a nám nezbylo než začít.

Hlavička se dotkla škrtátka a na chvíli ustrnula, jakoby se chtěla nadechnout před naplněním smyslu své existence. Pak pomalu nabírala rychlost na cestě ke světlu. Škrt..!

Nic. Znovu… nic. Ještě jednou a ještě. Zase nic. Škrt! Nic! V tom krátkém okamžiku mezi pátým a šestým pokusem nás oba napadlo, co by znamenalo, kdyby se zápalka nezažehla… Svět okolo ztichnul… Zápalka po šesté putovala po škrtátku. Hop!! Vyskočil plamínek. Byli jsme tím natolik překvapeni, že nám sirka vyhořela skoro celá, než nás napadlo přiložit chrastí a třísky. Po delším zápase oheň zvítězil. Byli jsme zachráněni.

Seděli jsme na chvojí a topili jako šílenci. Oheň se pomalu propadal do sněhu, až konečně narazil v metrové hloubce na promrzlou zem. Sníh odtával a naše chvojí padalo do neustále se rozšiřujícího se ohniště. Měli jsme míň a míň místa, až mohl být na chvojí jenom jeden. To bylo ale už k ránu. Lehl jsem si na klády položené přes díru ve sněhu nad ohněm a na pár minut jsem usnul. Kouř mi však šel přímo do obličeje a já se přiotrávil oxidem uhelnatým, což se projevilo zvýšenou labilitou mého žaludku.

Dřevo došlo, oheň dohořel a bylo ráno, den druhý. Mysleli jsme si, že to nejtěžší máme už za sebou, ale to jsme se šeredně mýlili. Byla mlha, foukal vítr a my šli stále do kopce.

V čím větší nadmořské výšce jsme byli, tím větší byl mráz a hustší a lezavější mlha. Nikde nebyla ani jedna tyč; šli jsme podle běžecké stopy, která čas od času mizela pod čerstvým sněhem a v tom nejobtížnějším úseku zmizela úplně. Stáli jsme na prudkém svahu. Vítr fičel po ledových plotnách, přes mokrou mlhu nebylo vidět. Ploužili jsme se do kopce krůček po krůčku, byli jsme zesláblí absencí vody, jídla, spánku a tepla. Teprve tady jsem pochopil vysokohorské horolezce, kteří se šinou deset kroků za dvacet minut…

Před námi se z mlhy pomalu vynořila Jizerská magistrála, která už je značená tyčemi. Tak tak, že jsme viděli od jedné tyče ke druhé, ale stále to bylo lepší, než nic. Oba jsme byli pěkně namrzlí a unavení a popisovat celou cestu do Kořenova by bylo víc než zbytečné. Snad jen to, že jsme se celou cestu víc klouzali než šli, že se kolem poledne počasí vybralo do slunečna a modrého nebe, že ty tři mandarinky nám přišly náramně vhod, i když byly zmrzlé na dřeň, že jsme se posledních pár kilometrů plazili (hlavně já) vyčerpáním, že jsme čekali na odjezd vlaku čtyři hodiny a že už jsme se docela těšili domů.

Na závěr musím napsat, že Michal telefonoval z Jablonce Simoně a dověděl se, že Simona neví, jestli s námi pojede, protože ten její jí nařídil jezdit do školy jinou tratí. A tak se taky stalo. Do Prahy jsme jeli sami.

Taky se Michal koupal v Kamenici (vzduch -6°C, voda kolem nuly). Víc nemám co dodat. Snad jen, že příště už pojedeme vždycky jenom s věcmi.