Začalo to jako každá akce. Rozdíl byl pouze kosmetický: neznal jsem lidi, s kterými jsem měl jet. Což svědčí o dvou věcech. Za prvé je čím dál obtížnější dostat ven Michala s Bobem (viz. Čím hůře, tím lépe) a za druhé asi se opravdu měním. K lepšímu? Nebo k horšímu? Těžko říct. Zkrátka rozhodl jsem se vyjet s lidmi, o kterých nevím zhola nic. Jak budou oblečeni? Jako do přírody, nebo jako na piknik? Když budou jako na piknik, jak přijmou mne? Magora v amíckejch hadrech? Zmítaly mnou pochybnosti, jestli jsem vůbec udělal dobře…

Přišel jsem na Hlavák a už po cestě jsem si dost vytrpěl. Přecejen mi dávno není osmnáct, abych chodil v plné polní po Praze. Cítil jsem na sobě pohledy lidí, které jsem míjel. Zavrtávaly se hluboko do mne. Jak by řekl klasik: stával jsem se menším a ještě menším a chtěl jsem být nejmenší na celém světě. Pak mě ale napadlo, že to by mi cesta na nádraží trvala daleko déle, vypjal jsem prsa, zopakoval si své heslo (Only death can save me but not this one) a hrdě kráčel dál. Vždyť já nejsem ten, který se užírá nudou, já jedu něco zažít!

Blížil jsem se ke srazišti. Už z dálky jsem viděl kluka ve stejné mikině jako má Lopo. Černá s erbem a nápisem SHŠ GRÁL. Postavil jsem se opodál a toho dotyčného si prohlížel. No jistě, oranžovej batoh, a k tomu velkej jako dospělá kráva. Co mě ještě čeká? Během chvilky se k němu přidružil druhý kluk. Aspoň že měl béžovej bágl, velikost byla ovšem stejná. Lopo přišel jako poslední. Vykročil jsem ke skupince…

Byli jsme vzájemně představeni. To je Zdenál, Vlček a tohle Tokugawa. Podali jsme si ruce a vydali se k vlaku. Jistě, březen, prvních pár teplých dní… Vlak byl k prasknutí. Stáli jsme celou cestu až do Ústí nad Orlicí. Lopo prohlásil, že je mu teplo. Svlíkl si bundu, potom svetr, pak ještě jeden, mikinu, košili, ještě jednu a triko s dlouhým rukávem. Zůstaly na něm tedy celkem tři trička a dvě další košile. Když si všiml našich udivených a zároveň rozchechtaných pohledů, řekl jenom: "No co, jsem teplomilný tvor."

Byla taková sranda, div jsme nepřejeli, jak nám cesta ubíhala. Vlček vyprávěl nějaké příhody ze své pohnuté minulosti a my málem brečeli smíchy. Vlček totiž umí opravdu podivuhodně vyprávět. Za zmínku stojí obzvlášť jeho gestikulace. Vlček se zahledí kamsi před sebe, jako by se na vyprávěnou historku díval. Přestane vnímat okolí a rozohní se. Jeho ruce vystřelí do prostoru a začnou se prazvláštně pohybovat, aby dokreslily slova a dodaly jim váhu. Speciální pedagog by to nazval balistickými pohyby. Vlček vyprávěl, ruce kolem nás kroužily div že průvodčí nedostal pár facek…

Teď by snad bylo vhodné říct něco o akci. Nese název Gawain. Proč? To nevím, ale příště se na to zeptám. Snad to má co dělat s rytířem Kulatého stolu krále Artuše, synem krále Lota a Morgaswy, synovcem Artušovým a nevlastním Mordredovým bratrem. A možná to ale má co dělat s něčím úplně jiným.

Gawain je hra. Hra na motivy historicko-fantastické. Několik lidí mého věku ji připravuje pro jiných několik lidí, převážně také mého věku. Je to smyšlený fantasy příběh se všemi možnými stvůrami a nestvůrami, mágy a zaklínači, zloději a válečníky. Pravidla nebudu popisovat, jsou na Inetu. Zkrátka těch pár hráčů hodí na víkend realitu za hlavu, vezmou do ruky meče a magické hole, luky a šípy a vrhnou se na pořadatele. Ti se nakonec vždycky nechají porazit. Prostě hra je hra, že?

Vystoupili jsme v Letohradu v Orlických horách a připojili se k dalším asi deseti lidem. Nikdo pořádně nevěděl, co se bude dít. Tma byla pořádná. Vydali jsme se podle jakýchsi instrukcí na náměstí, kde mělo být na rozcestníku telefonní číslo na Leta, vrchního pořadatele. Píši mělo, a píši to úmyslně. Ono tam totiž nebylo. Zavládl všeobecný zmatek. Nechci nikoho přechválit, ale byl jsem to právě já, kdo zavelel, že se budeme držet toho, co je napsáno v pokynech. Nikdo mi nevěnoval pozornost a tak jsem se vydal po červené značce. Naštěstí, jak jsem předpokládal, přidal se ke mně Lopo, Zdenál i Vlček a k nim všichni ostatní.

Ve tmě nebylo snadné hledat značku. Ovšem kdesi hluboko uvnitř mne jsou schované dovednosti, které jsem si musel osvojit, abych s tím magorem Holečkem někde nezahynul. Značku jsem pokaždé našel. Šli jsme přes pole i lesem. Klouzali jsme bahnem a klopýtali přes padlé stromy. Občas bloudili. Nakonec jsme po pěti kilometrech dorazili na místo a… nikde nikdo. Společnými silami jsme rozdělali z mokrého bukového dříví oheň a asi deset lidí vytahlo jako na povel mobilní telefony. Málem jsem omdlel. Sháněli číslo na Leta, ale nikdo ho neznal. Kromě dvou vytrvalců, kteří volali známým známých, kteří kdysi chodili do jeslí s babičkou sestřenice Letovy přítelkyně, jestli na něj náhodou neznají číslo, mobil zase uklidili. Číslo pochopitelně nesehnali. A do toho zavolal Leto. Myslel, že přijedeme později. Nebudu tu ani psát, co dostal jmen…

Přišel asi za hodinu. Nejdřív se omluvil a následně rozdal papíry se scénářem a legendou ke hře. Zase jsme mu je vrátili, neboť bylo prd vidět.
"Zajistil jsem v Letohradu spaní," řekl. "Ve škole. Tak půjdeme?"
Zůstal jsem jako opařenej. Co? My nebudeme spát v lese? Tak to ne! "Já tady zůstanu," řekl jsem. Leto se na mne podíval jako bych měl úpal, ne-li něco horšího. Začal mi říkat, že je ještě zima od země, vlhko a tak vůbec mi připomínal mámu a do toho všeho se přidal Lopo, ať jdu s nimi, že o hře nic nevím, že mi musí vybrat kostým a že jsme si ještě nepopovídali. Nakonec jsem se nechal přesvědčit a vyrazili jsme zpět do Letohradu.

Škola nebyla žádná obyčejná škola, ale zámek. Uložili jsme se, četli si Legendu a povídali si o hře, zatímco věžní hodiny odbíjely jednu po půlnoci…

* * *

Ráno nás Leto slovy: "Vstávejte, už je ráno…" vzbudil. Dost drsný a nevybíravý způsob. Nastal zmatek. Každý se oblékal do fantasy-historického kostýmu vlastní výroby. Najednou byli kolem mne mágové, rytíři, vzácné paní. Jenom já tam stál jak Forrest Gump…

Zachránili mě společnými silami Lopo a Zdenál, kteří vezli kostýmy pro celý Letohrad. Natáhl jsem na sebe ty nejroztrhanější hadry, co se daly sehnat. Byl jsem nadšen. Jak je možné ušít něco tak, aby to vypadalo, jako že je to exhumováno spolu s mrtvolou stopadesát let starou? Opásal jsem se provazem, za který mi Zdenál vetkl svou Bojovou Lžíci. Jako bychom se domluvili, zahráli jsme dialog z Robina Hooda:
"Až ho dopadnu, vyříznu mu srdce lžící," zasyčel šerif z Notthinghamu.
"A proč lžící, bratře? Proč ne třeba… sekerou?" zeptal se Guy z Gisburnu.
"Protože lžící to víc bolí, hlupáku…"

Celou cestu na místo pršelo. Poměrně vydatně. Někdo prohodil, že to by snad ani nebyl Gawain, kdyby nepršelo. Boty se mi pozvolna obalovaly bahnem, až už nebylo poznat, kde končí oranice a začínají mé nohy. Konečně na place. Postavili jsme malý přístřešek a pod něj hodili batohy. Hra mohla začít…

Hvozd v Orlových horách byl tichý a zlověstný. Ne příliš silně, zato však vytrvale pršelo. Družina pocestných obezřetně kráčela po pěšině vyšlapané divou zvěří. Vpředu válečník, v jedné ruce těžký meč vykovaný trpaslíky v Temných Slujích, v druhé štít zprohýbaný desítkami ran. Za válečníkem kráčela drobná dívka s lukem přes rameno, ozbrojená středním mečem. Vypadala křehce a zranitelně. To si o ní mysleli i její nepřátelé, jejichž kosti vlci dávno roznesli po lesích. O pár kroků dál šel mág. Opíral se o vyřezávanou hůl z bílého dřeva. Skupinu uzavírala prazvláštní postava. Nekromant. Oči mu zářily, když pročesávaly okolí. Sílu čerpal z životů svých obětí…

První role, kterou jsme s Lopem dostali, byli vlci. Síly Chaosu si zotročily i některé dravce. Schovali jsme se v houští u cesty a čekali na první skupinku.
"Musíš to prožívat, jako kdybys hrál divadlo," dával mi neustále instrukce Lopo. "Vyj, kňuč, štěkej, zkrátka buď vlk."
Usmál jsem se. Těžko bych asi vylezl z křoví a řekl: "Dobrý den, jsem velmi zlý vlk. Mohu vás, s dovolením, pokousat?"
Zaslechl jsem hlasy. Skupinka se blížila. Lopo se na mě podíval s prstem přes ústa… pssst! Ti čtyři celkem bezstarostně došli až k nám. Jako na povel jsme vyběhli každý z opačné strany křoví a já si pomyslel, jaká to bude řežba…

…Náhle se rozhrnulo křoví a proti družině stál obrovský vlk. Oči upíral na skupinu, srst zježenou. V očích mu plálo světlo šílenství a obnažené čelisti cvakaly naprázdno. Válečník zaujal obranný postoj. Vlk se pohnul. Zavyl a vyrazil proti válečníkovi. V tu chvíli z druhé strany cesty vyběhl druhý vlk a mohutným skokem se vrhl dívce na hrdlo…
"Dum-dum", zaznělo rykem boje zaklínadlo. Vlk se za letu zkroutil bolestí a čelisti klaply těsně vedle dívčího krku. Šelma dopadla na záda, ale hned zase stála na všech čtyřech. Od tlamy jí kapala pěna. Zaútočila na nekromanta a rozervala mu předloktí. Nekromant zakolísal. Vlk se otočil a chystal k novému útoku. V tom se mu do boku zabodl šíp. Vlk se po něm ohnal tlamou a chtěl ho vytrhnout. Bolest mu spalovala bok. Nekromant přiskočil a jednou ranou usekl vlku hlavu. Ve stejném okamžiku zasadil válečník poslední ránu druhému zvířeti…

Leželi jsme s Lopem na zemi a družinka si rozdělovala zkušenostní body za naše životy a počítala svá zranění. Když poodešli, odběhli jsme na další stanoviště. Tentokrát jsme představovali Chaos rubače a Chaos kouzelníka, kteří měli pronásledovat vílu a svést o její život tuhý boj se skupinkou. Ta měla samozřejmě vyhrát a víla jim na oplátku dá důležité informace pro další průběh hry. Problém tkvěl hlavně v tom, že obě dívky, které se tohoto Gawainu zúčastnily, byly ve družinách. Pronásledovali jsme tedy Radost, kouzelníka. Jistě bojovat o starého kouzelníka nebylo pro válečníka tak motivující, jako rvát se o polosvlečenou éterickou bytost, ale to se nedá nic dělat…

…Družina tiše postupovala lesem. Mág pojednou zvedl ruku ve varovném gestu. Jeho oči se upíraly někam do hlouby lesa…
Houštím se prodírala postava starce v dlouhém plášti, pronásledovaná třemi muži. Stařec se v běhu opíral o vysokou hůl a neustále se otáčel. Pronásledovatelé mu byli každým krokem blíž. Stařec si všiml družiny a zamířil k ní…
Zadrnčela tětiva a první služebník Chaosu padl s šípem v krku. Stařec doběhl ke družině a zhroutil se vyčerpáním na zem. Zatímco nekromant se staral o zesláblého muže, válečník vykročil naproti zbývajícím pronásledovatelům. Meče o sebe zařinčely, sek střídal sek, kryt střídal kryt. Chaos rubač nebyl žádný hloupý skřet, jeho technika byla vynikající…
Druhý pronásledovatel byl kouzelník. Mezi ním a mágem bylo tolik energie, že se všem v blízkosti ježily vlasy. Muži magie si hleděli do očí. Nezasvěcený nepoznal, jaký boj se mezi nimi odehrává…

Jistěže jsme nakonec padli hrdinskou smrtí. Družina se dozvěděla co měla a my s Lopem už stáli na dalším stanovišti. Tentokrát Lopo jako zombie a já jako kostlivec. Neustále poprchávalo, všude plno bahna. Povídali jsme si o Gawainech, o kostýmech a zbraních. Družinka stále nikde. Chvíli námi zmítaly pochybnosti, zda jsme správně, ale nakonec jsme se vzájemně ujistili, že ano. Na druhé straně cesty se objevili hráči. Lopo mě rychle poučil: "Kostlivci leží vždycky na zemi," a ukázal na to bahno dole. Nejsem vůdčí typ a tak jsem si lehl. Nevím, jestli mi to Lopo dělal schválně. Družina přišla a Lopo jim s chroptěním právě oživlé mrtvoly zastoupil cestu. Zvedl jsem se z bahna a jestli se pak hned udělalo hezky a bahno uschlo, je tam u cesty pěkná forma na odlitek mého těla. Zatímco se Lopo sápal holýma rukama, vlétl jsem do hloučku a šermoval jako o život, rubal to hlava nehlava, protože mě Leto upozornil, že teď už je nemusím šetřit…

Cestovatelé byli poněkud vyvedeni z míry. Kostlivec řádil jako Bič Boží. Sekal a bodal, otočka, kryt, pirueta, telemark… Zombie se přes rány, které od válečníka utrpěla, dostala až na dosah a dotykem mu zmrazila ruku. Štít byl k ničemu. Válečník se začal v duchu modlit…
…Kostlivec byl najednou ve svém běsnění zasažen krutou ranou. Když odpadla jeho horní polovina těla, zahlédl ještě, že konečný úder mu zasadila právě Zombie. Mág vykonal skutečně dobrou práci…

Když skupinka odešla, přitočil se ke mně Lopo a utrousil něco v tom smyslu, že kostlivci jsou pomalí a neohrabaní. Patrně jsem tedy zmutoval v té bahenní lázni. Pořád mám ještě mezery v pravidlech…

Poodešli jsme o kus dál, tentokrát jen jako diváci. Mezi stromy byly nataženy provazy do prapodivného obrazce. Co zase bude tohle?…

Po několika dnech se před družinou objevil vchod do jeskyně. Zevnitř byl zatarasen balvanem popsaným prastarými runami. Vzduch praskal statickou elektřinou. Před vchodem se zmaterializovala postava. Než byl válečník hotov k obraně, postava promluvila a za vstup do jeskyně žádala vyřešení složité hádanky.
Družina rozřešila správně hádanku a strážce jeskyně je vpustil do Labyrintu. Mág kouzlem zapálil pochodeň a vstoupili. Válečník vpředu po několika metrech zakopl o špagát a zasypala jej suť. Ostatní už byli opatrnější. Po několika hodinách se dostali do veliké sluje, naplněné hlasy Chaos skřetů. Byl to lítý boj v pološeru. Ze všech chodeb vybíhali další a další skřeti, šípy létaly a zasypávaly bojovníky…
Po hodině těžkého boje se válečníci znaveně usadili na mrtvá skřetí těla. Mág se chvíli radil s léčitelem. Sluj ozářilo na okamžik jasné světlo a to už léčitel rozděloval hojivý lektvar. Po krátkém odpočinku pokračovali v cestě. Vešli do jakéhosi atria, uprostřed něhož stál prastarý strom s léčivou silou…

* * *

Museli pobít ještě mnoho skřetů, než v dáli spatřili slabé světlo. Válečníci už sotva unesli své meče. Ale… co to, pro boha živého, zase je? Východ je uzavřen stěnou kostlivců. Bojovníkům se zrcadlí v očích zoufalství. Z temné chodby se pomalu oddělil ještě temnější stín a přistoupil k demoralizované skupince. Všichni čekali smrt…
…Jaké bylo jejich překvapení, když se jim místo rány mečem dostalo slov: "Jeden z vás bude se mnou bojovat. Boží soud. Pokaždé, když mě zasáhnete, Stěna z kostlivců oslabí. Jen tři pokusy, nezapomeňte."
Stín poodešel a shodil svůj plášť, temnější než noc. Někteří válečníci omdleli hrůzou. Nic takového ještě nikdy neviděli… Ti co zbyli se dohadovali, kdo půjde na jistou smrt. Nikdo nechtěl…
"Půjdu já," ozvalo se a povstala křehká dívka." Vždyť je to jedno. Zemřeme tak jako tak." Vytahla z pochvy svůj rapír a znaveně předstoupila před Stín. Na čele se jí perlil ledový pot. Stín zaútočil a hned první ranou zasáhl…
Jako by z děvčete vysál polovinu života. Zavrávorala. Stín využil její nepozornosti a zaútočil znovu. To ale neznal Irenku. Sehnula se a její rapír projel skrz temnotu Stínova těla. Strašlivé zavití…
Rána střídala ránu, kryt střídal kryt. Irenka bojovala jako sedm mužů. "Stín je zranitelný…" honilo se jí v hlavě stále dokola. Jen jeden zásah, ještě jeden.
Stínu zřejmě došla trpělivost. Zařval a široce se napřáhl nad hlavu k smrtící ráně. Irenka se bleskurychlou piruetkou dostala za něj a… probodla mu hrdlo. Stín zachroptěl a splynul s tmou. Zeď kostlivců podvakráte prořídla. Bylo vidět sluneční paprsky…
Irenka omdlela vyčerpáním. Bojovníci vstali a nastoupili proti Zdi. Léčitel se staral o Irenku a Mág svými kouzelnými formulacemi pomáhal při dalším lítém boji.

Zeď kostlivců - to byla víceméně improvizace, jen tak pro zábavu. Představovali ji: Lopo, Zdenál a já (Tokugawa). Anička byla Stín. Stáli jsme nezi dvěma stromy, kudy musela družinka projít. Pokaždé, když dostala Anička od vybraného hráče zásah, stali se kostlivci na jedné části těla zranitelní. Bylo to docela zábavné (tedy pro nás - kostlivce. Pro družinky už méně, neboť kdyby jejich válečník Aničce neuštědřil ani jednu ránu, byli bychom nesmrtelní a pěkně jim to nandali).

Poslední, co jsem si před svým předčasným odjezdem zahrál, byla amphisbeina. Je to taková zrůda s deseti životy. Představují ji dva pořadatelé, svázáni asi metrovám provazem zády k sobě. Amphisbeina je zranitelná pouze do zad, což je dost obtížné. Jedině silné zaklínadlo rozšíří její zranitelnost nejprve na hruď a pak i na končetiny. Myslím, že amphisbeina je vymyšlena proto, aby srazila družině nějaký ten život a hlavně hřebínek…
Bili jsme se s Lopem (on byl druhá půlka amphisbeiny) jako diví. Honili jsme hráče nahoru a dolů, dokud se nám do cesty nedostal strom. Každý jsme ho oběhl z jedné strany, čímž jsme se v pase div nepřestříhli… Za chvíli jsem byl z toho běhání a sekání tak unaven, že jsem přestal rozlišovat, kdo je s námi a kdo proti nám a zaútočil jsem na Zdenála…

Kolem Amphisbeiny se začala zvedat hradba mrtvol. Krev tekla po strašlivých tlapách stvůry smísená s potem bojovníků. Chaos vyhrával. Pak přišel kouzelník. Velký mág, který kouzlem strašlivým rozšířil Amphisbeininu zranitelnost i na hruď a poté na celé tělo. Amphisbeina si ve smrtelném zápase vzala ještě pár udatných rytířů s sebou do podsvětí, než ji ubili...

A to je ode mne vše. Zbytek dne a neděli musí dopsat někdo jiný, jestli bude chtít. Třeba Lopo. Co se Gawainu týče - mohu ho jedině doporučit. Obdivuji, že se i dneska najdou nadšenci, kteří se starají o zábavu druhých a že se najdou jiní nadšenci, kteří nové a nové Gawainy vždy přivítají s otevřenou náručí… Těším se na příště.