Datum:	3.1.2004 – 4.1.2004
Směr:	Chomutov, Most
Trasa:	Vysoká Pec – Jezeří – Vysoká pec

TOKUGAWOVA VERZE

Modlil jsem se, aby už byl konec. Protože jsem blbej. Ale popořádku.

První plody Vzkazovníku
Tato akce je první, která se konala za přispění našeho Vzkazovníku. Navrhl jí Honza, přihlásil se ještě Mrkvička a já. Den před odjezdem projevil zájem i Tomáš, který se ale na akci nepřihlásil za pomoci Vzkazovníku, takže jsme chvíli uvažovali, jestli ho vůbec vezmeme s sebou, když soustavně ignoruje plody naší práce. Ale že jsme dobří, tak jsme ho vzali.

Tomáš a jeho extravagance
Přijeli jsme do Jirkova téměř přesně na čas. Pípnutí mobilu oznámilo přišedší textovou zprávu. Tomáš.
"Obávám se, že jsem to poněkud nestihl. Jsem v Bílině."
"Nespěchej, hledáme náměstí," zněla naše odpověď. Během pár minut jsme náměstí našli a Tomáš stále nikde. Po půl hodině nám někdo ťuká na okýnko. Nejprve jsem myslel, že někomu ulétl kanárek a chce Honzovu koblihu. Po zamhouření jsem rozpoznal Tomáše v žlutomodré péřové bundě s jasně oranžovým batohem na zádech. Nu což, kdyby nás v té hnědouhelné pánvi přejelo rypadlo, aspoň nás podle Tomáše snadno najdou.

Moje boty
Mám na čundry krásné botky, které jsem si opatřil ještě v dobách fascinace výstrojí americké armády. Ale to už je dost dávno a i na podrážce je to znát. Největší nebezpečí představuje byť i jedna jediná sněhová vločka. Jakmile na ní šlápnu, tak se natáhnu jak širokej tak dlouhej. A musím říct, že vloček bylo na zemi rozhodně víc než jedna. Dovedete si jistě představit, že jsem svými ekvilibristickými pohyby, díky kterým jsem jakž takž udržoval rovnováhu, bavil všechny ostatní, ba i leckterého náhodného vesničana či horníka. Jakmile přesáhlo stoupání svahu nějaká 3%, musel jsem šlapat nahoru stromečkem. Jakmile přesáhlo klesání svahu 3%, rozjel jsem se a nebylo moci, která by mě zastavila mimo pádu. A to si nemyslete, že dolů jedu jako na lyžích, to ne! Všelijak se otáčím, chvíli jedu popředu, chvíli pozadu...
Vzhledem k tomu, že jsme byli na horách a že sněhu bylo požehnaně, měl jsem o zábavu postaráno. I chlapci měli o zábavu postaráno, ale jiného druhu. Mě to k smíchu nepřišlo, nechápu tedy, proč stále řičeli smíchy místo toho, aby si se mnou altruisticky vyměnili obuv!
Vždy když se z takového povedeného zimního čundru vrátím tak prohlašuji, že to bylo naposledy. Že v těchto botkách už na sníh nikdy nepojedu. A pak zase jedu, jen podrážka je o poznání ošoupanější. Ale tentokrát to byla poslední kapka. Už NIKDY!

Peklo pod nohama
Tento nadpis vymyslel Mrkvička a nutno říct, že trefně. Mostecká hnědouhelná pánev je natolik odporná, že to ani vypovědět nedovedu. Přečtěte si Pána prstenů a zjistíte, že Velkolom Československé armády je Mordor, země Temného pána. Minas Morgul je Chemopetrol, Barad-dúr jsou Tušimice. Všude šedohnědý dým, záblesky, plameny, močály, rypadla jak torza dračích koster, křižovatky dopravníků jak nohy nenasytné Oduly... Brrr. Odhaduji to na 160 km². Doufám, že takových míst není u nás doma o moc víc. Bylo to natolik odpudivé a deprimující, že jsme upustili od našeho prvotního záměru jít tam dolů a raději jsme to otočili do lůna Krušných hor.

Barokní zámek Jezeří
Středověký hrad, v 16. stol. přestavěný na renesanční zámek, po požáru byl na přelomu 17. a 18. stol. přestavěn v raně barokním stylu. Tyčí se na těsném okraji hnědouhelné pánve a dokonale dokresluje ráz krajiny. Zámek je jedním z nejzdevastovanějších historických objektů u nás, v roce 1965 měl být dokonce zbořen, naštěstí se tak nestalo. Do některých částí zámku se dá dostat, což jsem také udělal a pořídil několik snímků.

Stoupání
Od Jezeří jsme stále stoupali. Tedy ostatní stoupali, já se za nimi plácal jak to šlo. Jeden krok nahoru, dva dolů. Děs běs. Po chvíli zmizela hnědouhelná pánev za větvemi zasněžených stromů a nám se všem ulevilo. Byli jsme na horách a tu odpornou civilizaci jsme nechali za sebou.

Nožířství Mrkvička
Letos mi přinesl Ježíšek jeden úžasný dar. Úchvatné japonské tanto. Představte si, že ho vyrobil Mrkvička! I slzu jsem uronil, když jsem ten balíček rozbalil a Gaia se mnou odmítla spát v jedné posteli. Prohlásila totiž, že se o mne nebude s žádným nožem dělit. Já si totiž beru milé dárky první noc do postele. Jednou jsem spal s mečem...
Vezl jsem s sebou tanto na akci. Chléb jsem krájel bravurně a když jsme došli na místo noclehu, ujistil mě Mrkvička, že "tuhle větev hravě přesekneš." Nejen že jsem jí nepřesekl, ale na čepeli toho dokonalého nože se objevil zub a zvlnění. I uronil jsem nad tantem další slzu a zase ho uklidil.
Honza měl s sebou malé kukri, které také vyráběl Mrkvička. Sekal dříví o sto šest dokud...
"Jéé..." řekl Honza a víc nic. Pak přišel Mrkvička.
"Teď je to dřevo na tobě, Kukri J." řekl Honza lakonicky a podal Mrkvičkovi své kukri. Tedy vlastně svou střenku, protože čepel ulétla neznámo kam. Podle zimy vůkol asi do teplých krajin.
Nožířství Mrkvička mělo černý den.

Sen a realita
"To sem vám měl podivnej sen," povídá Mrkvička na začátku akce. "Zdálo se mi, že nás v lese načapal hajnej, když jsme dělali oheň. A ty," řekl a zapíchl mi prst vyčítavě do hrudi, "jsi mu dal vobčanku!"
Tolik sen. A jak to bylo potom? Kukri J. sekal svým kukri stoletý strom na polínka, až z větví okolních stromů padal sníh. Honza najednou povídá: "Dobrý den."
Blbej vtip, pomyslím si a vzpomenu na Michala, který takto vtipkoval několikrát za čundr, čímž pokaždé vyděsil Boba k smrti. Pokaždé jsme mu odpověděli něco v tom smyslu jako 'Nazdar vole' nebo 'Těpéro' či tak obdobně. Nevím, proč jsem tentokrát nezvolil některý z citovaných pozdravů, ale řekl jsem jen: "Dobrý den."
Jaký byl můj údiv, když někdo pronesl neznámým hlasem: "Co to má znamenat?!"
Ty vole – hajnej a se psem. To bude průser! Oheň v lese, budem to splácet do konce života!
Nejprve byl ten hajnej moc zlej. Nakázal nám zadusit ohniště. Obešly mě mdloby, neboť jsem nutně potřeboval usušit své bačkůrky. Nikdo se k dušení neměl a tak se strážce lesa rozhodl vyzkoušet nás ze zákonů. Jak prý zní lesní zákon. Mlčeli jsme jako jelita.
"Nesmíte chodit mimo vyznačené stezky!"
V duchu jsme se podivili, vždyť nejsme v CHKO ani v rezervaci. Naštěstí se s ním nikdo nepřel. Pak pronesl něco o požáru lesa a pak náhle změkl.
"Vidím na vás podle oblečení, že nějaký ten vztah k přírodě máte."
Všichni jsme se nenápadně přesunuli před Tomáše, aby jeho neonové zabarvení nebylo tak křiklavé. Myslím ale, že to bylo zbytečné, neboť Tomáš měl dokonalé mimikry. Barevně splynul s ohněm.
"Asi tu budete bivakovat, co?" děl dál hajný.
"Nó, my máme teplý spacáky," odtušil jsem duchaplně.
"Takže jsem tady nikdy nebyl. A dávejte bacha." a odešel i se svým baskervilem. Vlastně nás zachránil Honza, který se dal s hajným do řeči jako že ví, že kousek dál je hájenka a že jsme hodní a kdesi cosi, což nás sice překvapilo, neboť s námi se Honza nebaví, ale nic jsme nenamítali, protože zapůsobil na strážce zákona. Pak nám vysvětlil, že mluví jenom tehdy, když 'vo něco de'. Ještě že tak.

U ohně
Bylo nám pak žinantní přikládat na zakázaný oheň, ale mráz byl mráz a tak občas Kukri sekl do dřeva a my ostatní významně zakašlali, kdyby hajný poslouchal někde za bukem. Vydrželi jsme to do osmi, a to je zázrak. Celkem čtyři hodiny ohně. Dokonce jsem stihl i usušit boty a ponožky. Tedy... Ponožky mi vlastně shořely. Mrkvičku to ohromně pobavilo, ale to ještě netušil, co se stane jemu. To by se tak nesmál, chlapeček, to ne!
Honza má na mobilním telefonu teploměr a tak ho vyndal z teplé kapsy a položil na sníh. Po nějakém čase, ještě než telefon zmrzl na kost a přestaly se mu přelévat krystalky, ukázal –11°C. Dál jsme neměli odvahu měřit.
Poté, co si Tomáš uvařil stravu z vody nás všech, zbylo asi litr a půl. Mrkvička se nabídl, že udělá čaj, na což má kvalifikaci. Ale nemá kvalifikaci na vaření na ohništi, neboť přesně poté, co do ešusu dolil poslední zbytky vody, ho převrhl do ohniště. To mělo za následek tři věci:
1) Neměli jsme vůbec žádnou vodu.
2) Neměli jsme téměř vůbec oheň.
3) Málem jsme zabili čajmistra.
Kukri se s toho snažil udělat vtip, ale když viděl náš výraz, tak si raději opekl buřta. Asi se chtěl napít toho kapajícího tuku!
Ještě před tím, než jsme s Mrkvičkou přestali mluvit nám vyprávěl, jak hajal v nemocnici, upoután na lůžko a jak měl čůrat do bažanta: "No co vám mám povídat. Čůrat vleže je pro mě nepřekonatelnej problém. Jak já se snažil! Počkal jsem, až jsem byl na pokoji úplně sám, aplikoval jsem bažanta a... nic. Povídám si: 'Můžeš, Mrkvičko, nikdo tu není.' a zase nic. Tak jsem si dával na pupík pětikorunu, máčel si chodidla mokrým ručníkem, říkal si: 'Čúúú, čúúú...' a pořád nic."
Řehtali jsme se jako koně. Obzvlášť tomu čúúú čúúú.
Aktualizace: Kukri mě obvinil, že jsem sedmilhář a že ta voda, kterou rozlil nebyla poslední. Ano, má pravdu. Honza měl totiž ještě trošku ledu, ze kterého se na ráno uvařilo trošku čaje. To jsem ovšem vytěsnil, neboť jsem byl ráno tak zmrzlej, že když jsem se toho čaje napil, tak mi popraskala zubní sklovina a polovinu svých zubů jsem vyfoukl z úst v podobě jemných úlomků. Poté jsem chtěl posnídat párek, jenže ten byl také jako já zmrzlý na kost a vzhledem k tomu, že už jsem neměl zuby, jsem si z párku udělal lízátko.

Noc hrůzy
A pak to začalo.
20:00 dohořel oheň.
20:01 jdeme si ustlat.
20:15 všichni leží, jenom Tomáš pořád štrachá a já nemám kam si lehnout a tak čekám a čekám.
20:30 jektajíc zubama si konečně lehám, Tomáš neTomáš.
20:31 Mrkvička už chrápe.
20:32 Už chrápe i Tomáš. Honzu neslyším, je zachumlán ve svém sarkofágu do -300°C.
20:32 – 8:00 Jektám zubama, převracím se, modlím se, počítám nejprve ovečky, pak husí kůži. Tisknu se k Tomášovi, neboť mi krásně funí na ledviny. Místo chodidel mám dva ledové střechýly. Zamrzá mi mozek. Čas od času trošku usnu, poznám to podle mikrosnu. Jeden je zvlášť pěkný:
Chceme jít s klukama do restaurace. Uprostřed zasněžené pláně je v zemi malý poklop. Sotva se protáhneme. Dole pod zemí nás chytají dva číšníci a diví se, že chceme pít a jíst. Obklopí mě tři servírky: blondýna, černovláska a zrzavá. Říkají mi, že se nevaří, protože je venku takový mráz a i tady je zima, takže žádné hosty nečekají. Abych jim věřil, tak si všechny svlékly blůzku a ukazovaly mi prsa hustě pokrytá husí kůží.
Zbudil jsem se zimou.
Nikdy jsem nezažil tak krušnou noc. Asi to bylo tím, že jsem si vzal Gabči letní spacák a nechtělo se mi tahat karimatku. No jo, máte pravdu, jsem blb. Tahle noc mě tak vytrestala, že už v zimě ven nepojedu, dokud si neopatřím nové boty a nový spacák. Čestný slovo.
Ráno se kluci probudili, všichni do růžovoučka vychrupaní a já do šedomodra promrzlý. Ale jedno pozitivum to přece mělo. Celou noc jsem byl de facto hibernovaný, takže jsem si ušetřil jednu celou noc života. 12 hodin k dobru, to není špatné, že?

Hospoda
Ráno jsem byl venku ze spacího mrazáku tak rychle, že jsem si i první zabalil. To mě vždycky těší. Z šedé oblohy se snášel snížek, vločky dokonalých tvarů a my šlapali dál, mlčky, jen občas někdo prohodil: "Ach jo, já bych si tak dal horkej čaj!" přičemž všichni věděli, že ta věta patří Mrkvičkovi.
Přišli jsme do hospody, smradlaví a unavení, větrem ošlehaní a poseděli pod kancem. Svíčkovou jsme si dali všichni, někdo čaj, někdo svařák, někdo pivo. Nechtělo se nám ven. Ta hospoda nám vlila nové síly do žil a když jsme pak vyšli zase ven, připadalo nám, že je dvakrát větší mráz než předtím.

K autu
Zbytek cesty byl poměrně fádní, bohužel ale dost z kopce, takže jsem balancoval a klouzal a tak všelijak. No, aspoň to klukům rychle uteklo. Mrkvička slíbil, že tentokrát popíše akci sám, aby zabránil mým fabulacím. Jako kdybych snad někdy kecal!

Následky
Bolí mě: koleno, loket, rameno, stehna, lýtka. Mám: rýmu, celkově podchlazený organismus, pocit, jako bych měl stále horečku. Už nikdy: nepojedu v zimě bez nových bot a nového spacáku.

P.S.:
Jo a to jsem nenapsal, jak Honzu málem klofnul do čela netopýr? Ne? No tak si představte, že Honzu málem klofnul do čela netopýr!