Datum:	3.1.2004 – 4.1.2004
Směr:	Chomutov, Most
Trasa:	Vysoká Pec – Jezeří – Vysoká pec

MRKVIČKOVA VERZE

Tak, je to už delší čas, kdy jsme se Tokugawou seznámili. Bylo to na vandru a už tenkrát se v mých očích choval přinejmenším jako podivín. Čekali jsme na něho doma, Gaia byla skvělá hostitelka, popíjeli jsme s Honzou_P čajík, když tu se s výrazem šílence přiřítil Tokugawa, šel rovnou z práce a šel pozdě. Čekali jsme s Honzou, že sebere bágl a jedem, ale on se beze slova vysvětlení vrhl do koupelny, kde se asi tři hodiny drhnul! Před vandrem!! Cvok!!! Později samozřejmě vyváděl další kousky, ale vzhledem k mé špatné paměti a dobrým mravům o nich raději pomlčím. Toliko úvodem.

Další jeho úlet je spisování konin na Internet. Problém by to nebyl, ale to jak si šíleně vymýšlí mě nemohlo zanechati klidným. Jeho báchorky bylo třeba, alespoň občas, uvésti na pravou míru, tím spíše, že si o to sám řekl. Inu budeš mít, co jsi chtěl… Tokugawo.

Tato akce se už z prvopočátku měla zcela vymykat všem předchozím. Pozorný poutník po Tokugawových stránkách si jistě povšiml nového odkazu, který je, pro zlost zvědavců, chráněn heslem vymyšleným šíleným Tokugawou. Tam se právě hromadí náměty nových akcí, které se pak možná uskuteční. Tato byla první, doufám, v dlouhé řadě jiných. Na akci je třeba se přihlásit a to byl právě první psí kus této akce, kupodivu ho nespáchal Tokugawa, ale Tomáš, taky pěkný ptáček. Ačkoliv se nepřihlásil, klidně s námi jel! Pro tentokrát jsme mu to odpustili, ale bude-li se to opakovat, vrátíme ho ze srazu domů.

Zprvu se zdálo, že akce bude jen pro změkčilce, ale nakonec bylo vše jinak. Jelo se auty, my z Prahy, Tomáš z Ústí. Sraz byl na náměstí jedné výsky poblíž Povrchového dolu Československé armády, kupodivu jsme se sešli. Tomáš všechny ohromil svým oděvem, my v matné zeleni a hnědi, on v šusťákové modro-oranžové péřovce, kalhoty měl taky z igelitu. Prostě 'vandrák jak ulitej z bronzu'.
"Je to teplý" oponoval naším pohledům, ale my víme svý.

Jednalo se o fotoakci, tudíž jsme všichni řádně vybaveni fotoaparáty zahájili pochod okolo dolu hledajíce kompozici pro úchvatné fotografie zmiňované "přírodní" zvláštnosti. Všichni kromě Tokugawy fotíme klasicky, jen on digitálem nazývaným pro jeho maximální rozměry Blecha. Z dálky jsme museli konstatovat, že důl není tak strašný, jak jsme si mysleli, ale pohled z blízka a letmý pohled do mapy opravil náš pošetilý první názor. Představte si území zhruba o rozloze šestnáct čtverečních kilometrů přeryté bagry o rozměrech menšího paneláku. Sem tam se dole zrcadlila hladina zamrzlé "průzračně čisté" vody. Fotili jsme všichni přímo zběsile. I já a dokonce s filmem, který jsem si nechal po minulém fiasku prozíravě dovésti od Honzy_P. Fascinoval nás Tokugawa, protože coby vlastník nejmenšího fotoaparátu, klade tento na největší a nejmohutnější stativ, jaký jsem kdy viděl. Inu, blecha na stativu.

Tomáš se nás snažil ohromit svou bundou a tak ji v přestávkách neustále rozepínal a zapínal. Toto jeho počínání se mu ovšem nevyplatilo, neboť ouško jeho zdrhovadla podlehlo jeho síle i síle mrazu zrovna v poloze zapnuto… až ke krku. Po kratším boji s patentním zdrhovadlem jsme ho vysvobodili zápalkou, kteroužto on ovšem svévolně zlomil při dalším hraní si se zipem, neboť je nepoučitelný.

Vše se zdálo probíhat dobře, dokud se neobjevil docela nepatrný kopeček. Zde se Tokugawa, stále píši jen o něm, projevil jako rozený stratég, ale nemůžu si pomoc. Protože měl být sníh a velký mráz, vzal si boty Jungle, používané americkou námořní pěchotou pro boj v džungli, ještě jsem neslyšel o sněhu v džungli, prostě to je Tokugawa. Boty klouzaly snad i do kopce. Další šok jsme utrpěli, když odložil bundu. Pod ní měl jen tričko a svou kosmatou hruď s husí kůží zvící pingpongových míčků.

Šlo se dobře, ale ne do dolu dle původního záměru, ale do hor, tam nebylo paradoxně tolik lidí. "V půl čtvrtý musíme mít spaní", prohlásil odhodlaně Honza, "abychom nepřišli úplně za tmy". My ostatní jsme jen významně mručeli. Byl to šibeniční termín vzhledem k panoramatům, která se nám otevírala. Zdržel nás i zámek, kde Tokugawa dal v interiérech Bleše co proto, ale nakonec jsme to opravdu stihli.

Pospíchali jsme. Já jsem porcoval blízký padlý smrk, kluci dělali ohniště, spaní a osekávali svými noži drobnější větve, Tokugawa sekl svým Tantem do větve, znovu a znovu, bohužel se čepel zvlnila a větev stále držela. Byla by to švanda, ale ten nůž jsem dělal já a on ho chudák choval jako poklad jen od letošních vánoc. Cítil jsem se dost blbě. Blbej materiál to nebyl, jen jsem to měl zakalit. Pracovali jsme dál, když tu ke mně přistoupil Honza se slovy: "Je to na tobě, Kukri J.", myslel tím dřevo a podával mi své malé kukri, které jsem dělal taky já. Pomalu táhnu čepel nože z pochvy a vidím, že tam žádná čepel není. Polilo mě horko. Honza čepel přerazil o jinou větev a už ji nenašel. Nevím, jestli to mám přičíst jeho síle, mrazu nebo skryté vadě, fakt je, že sem se teda předved, utěšuje mě jen to, že Honza měl kukri už asi pět let.

Sekal jsem dřevo a slyším Honzu: "Dobrý den", šustot v křoví a Tokugawa: "Dobrý den", v domnění, že se jedná o fórek. Nejednalo se o fórek, jednalo se o hajnýho se psem, který byl pramálo potěšen čtveřicí umouněnců kolem ohně v jeho rajónu. Zkoušel nás z lesního zákona a po naší správné odpovědi, že v lese je radno pouze choditi po vyznačených stezkách a kochati se jeho krásou a že je rozhodně neradno v něm chrnět a už vůbec ne tam rozdělávat oheň, se zamyslel. "Podle voblečení bych řek, že máte vztah k přírodě", Tomáše jsme odstrčili do stínu daleko za nás, "Tak podívejte já sem tady jako nebyl, neblbněte a doufám, že tady nebudu ráno lítat s hasičema". Byl to velmi osvícený hajný a byli jsme mu vděční. Hryzalo nás svědomí, padla tma, byla zima a my měli před sebou dlouhý večer, bylo pět hodin.

Nechali jsme oheň hořet jen na sporo a rychle vařili večeři. Nepřikládali jsme, žralo nás svědomí, ale tu a tam někdo přihrnul nohou otýpku klestí, jinému "upadl" do ohně klacek … "Mám mokrý boty a ponožky", ozval se náhleTokugawa. " Tak si je usuš na vohni", pravím já s Honzou. "To nestihnu", zase Tokugawa. …, nakonec usedl a nejen, že to stihl usušit, dokonce stihl jednu z ponožek proměnit v uhlí, pročež byl velmi nešťastný. Když nám dřevo došlo, vyzval mě Honza, abych nasekal nový, bylo půl sedmé. Při každém seknutí ostatní hlasitě sténali a kašlali, to kdyby náhodou hajný poslouchal.

Nalil jsem vodu do ešusu přisypal čaj a… bohužel dřevo odhořívalo tak nešťastně, že se vzácná tekutina proměnila v páru přesně v okamžiku, kdy se setkala s plameny. Nikdo nevěřil v obyčejnou nehodu, nařkli mě, že je chci zabít, že mě tak hryže svědomí, že jsem se rozhodl oheň uhasit a že jsem vylil poslední vodu. To mi ostatně neprávem vyčítali až do Prahy, přestože Honza ze své láhve poté ještě vysypal dvě veliké kostky vody. Vydrželi jsme do osmi, kdy Honzovi spadlo "omylem" do ohně zbývající dřevo. V jeho záři jsme se uložili na naše lože. Noc proběhla v klidu, jen nás rušilo Tokugawovo hlasité chrápání a jakýsi neidentifikovatelný zvuk.

Když jsme se ráno probudili začali jsme si s Tomášem povídat. Najednou se rozvlnila hromada pytlů, pod kterou byl Tokugawa a promluvila: "To je dobře, že už jste vzhůru! Celou noc jsem nespal a neměl jsem odvahu vylézt ven, byla hrozná zima". Tím se vysvětlil onen divnej zvuk. Tokugawa v pauzách mezi chrápáním jektal zubama. Za ním se objevila spokojená, omačkaná tvář Honzova. Měl nejen nový spacák s extrémem, který se v Čechách nedá dosáhnout, ale ještě měl s sebou ve spacáku horečku, takže mu bylo teplo.

Ranní vstávaní na zimním vandru nebývá příjemná věc, zvláště v takovém mrazu. Neměli jsme oheň, protože jsme si nechtěli popudit hodného hajného, měli jsme hlad, ale všechny potraviny jsme měli zmrzlý. Jen Honza měl u sebe termosku s horkou vodou od včera, tak jsme udělali čaj, no balada.

Šlo se dál, Tokugawa sliboval, že už na zimní vandr nejede, leda v nových botkách a s novým spacákem a cesta nám pěkně ubíhala. Na hřebeni nám zkřížil cestu příjemný horský hotýlek, kde jsme rozmrzli a chutně poobědvali. Další cesta k autům proběhla pod Honzovo vedením, k Tokugawově zlosti většinou z kopce (pořád nám ujížděl), zdárně.

Závěrem snad jen tolik, nesnědli jsme všechny škvarkové placky a Tokugawa v Praze při loučení prohlásil, že to bylo to nejhorší co zažil. "No my něco zase vymyslíme," mrkli jsme na sebe s Honzou. "Už nikdy s váma nepojedu," prohlásil Tokugawa a odkráčel směr severoseverovýchod.