Letošní zima byla předlouhá (Michal by teď se mnou nesouhlasil) a docela mě vyčerpala. Vynechal jsem asi šest víkendů od poslední akce. Teď je ale duben a na sobotu a neděli hlásili vedra…

Tahle akce bude zajímavá už tím, že s námi jede další holka - Gábina. Také ode mne z práce. Jsem takový obchodník s bílým masem, co vodí do toho našeho povedeného spolku děvčata. A taky jede Bob. Čili pět lidí plus Meginka - fenka a rapl.

Jedeme do Polomených hor, na naše stará místa. Je hezky a teplo, i když do Doks přijíždíme už za šera. Kousek před odbočkou do lesa se usazujeme na louce a čekáme na tmu, abychom si mohli prohlédnout kometu Hyakutake (Sto bambusů - z jap.). Zatím je stále málo tmy a tak kecáme, já pálím tyčinku a hrajeme hru na Ježíše. Konečně je tma a my všichni kometu vidíme, i když horko těžko. Gábině je zima a tak jí půjčuji svetr.

Pokračujeme dál, prodíráme se lesem a hledáme Čihadlo. Jenomže je tma a Čihadlo si s námi hraje na schovávanou. Přiděláváme Megince na obojek modrou zářivku, abychom na ní už nešlapali. Maggie vypadá jako přízrak. Vracíme se na cestu a je to Pátínek - a to bych zdůraznil - kdo objevuje Čihadlo. Chvíli dumáme, na které straně jsme spali posledně, pak se shodneme, odhazujeme batohy a Michal dělá oheň. Sedíme okolo asi do jedné hodiny a jdeme spát. Tiše čekáme s Gábinou až všichni usnou. Ústa jsou tichá, abychom nikoho nevzbudili, a tak hovoří naše ruce…

Probudily nás hlasy poblíž. Pod menším Čihadlem spali nějací lidé. Řekli nám, že jsme v noci chodili stále dokola, což pro nás nebyla žádná novinka, neboť jsme to věděli.

Posnídali jsme opět přímo na Čihadle a vyrazili pod vedením našeho führera Michala přímou čarou na Hradčany. Slunce pálilo jako v létě, na stromech nebyl ještě ani jeden list. Překračovali jsme hřebeny jeden za druhým, nahoru, dolů, nahoru a dolů… Ovšem šli jsme pomalu, čekali na sebe, no prostě pohodářská akce.

Gábina si nějak divně zabalila, a tak jsem se rozhodl, že jí pomohu. Přeroloval jsem celtu, utáhl popruhy a… ouha, jeden mi zůstal v ruce, což připomnělo Michalovi, aby všem vyprávěl, jaký jsem demolition man. Opravil jsem batoh a šlo se dál. Bylo opravdu vedro, máčeli jsme si vlasy v kdejaké kaluži, až jsme došli do vesnice Hradčany k rybníku, kde jsme se rekonvalescentovali. Bob a Michal trpěli slintavkou…

V místním Saloonu jsme se občerstvili a doplnili zásoby vody. Já udělal pro místního amíka přehlídku a šli jsme k Ploučnici, kde jsme měli v úmyslu se vykoupat.

První byla Ilonka. Shodila ze sebe oděv a vstoupila do řeky jen tak, jak jí pán Bůh stvořil. Bylo komické pozorovat, jak jsme my tři muži nevěděli kam s očima. Druhý jsem byl já, ovšem v plavkách. Nejlepší byla Gábina, která se tak styděla, že do vody vlezla ve spodním prádle a v tričku. To se ale ještě dvě hodiny rozmýšlela, není-li ta voda moc studená. Ona je to vůbec zvláštní holka. Například jí byla zima v Michalově spacáku do - 35°C. Na druhou stranu je vysoce odvážná, protože překonala svůj strach z výšek a naučila se slaňovat. My ostatní jsme si při tom užili opravdu moc legrace…

Naše spací místo bylo stejně krásné, jako posledně, ale kdo by čekal bůh ví jaký kemp, byl by vysoce zklamán. Je to jen místo v lese jako každé jiné, ale my ho máme rádi. Přišli jsme tam, když si Michal všiml tří muflonů, stojících opodál. Chvíli jsme se vzájemně pozorovali…

Večer se podobal včerejšímu, až na kompoty, kterých se sešlo sedm! A opět ruce hovořily, i když ne tak dlouho, neboť než se Bob uvrtal do spacáku, Gábina usnula jako dřevo. Dobrou noc…

Ráno nás vytáhlo slunce ze spacáků, předzvěst vedra. Posnídali jsme a došli na Hradčany, které jsme se rozhodli slanit. Výstup nahoru byl příšerný, ale ne tak, jako můj včerejší výběh. Michal uvázal lano a jel dolů. Musel jet jen na jednom prameni, taková to byla výška. Po něm Ilona a pak já. Docela jsem měl strach…

Ještě jsem sjel skalní rozsedlinu, což se mi převelice líbilo a vraceli jsme se do Doks. Cesta zpět byla výborná. Našli jsme studánku a nějaký indiánský kemp.

Na pláži u Máchova jezera jsme se vykoupali a pak slunili a odpočívali přes hodinu. Bob nás na nádraží všechny překvapil, neboť nám došel pro zmrzlinu. A to je asi všechno.