Datum:	5.1.2007 – 7.1.2007
Směr:	Máchovo jezero
Trasa:	Jestřebí

Je to už opravdu velmi, velmi dlouho co jsem byl na posledním vandru. Začínal jsem mít tik, na otázky jsem odpovídal jen neartikulovanými skřeky a blouznil jsem ze spaní. Tuto situaci bylo lze možno řešiti pouze návštěvou odborného lékaře nebo divokých českých luhů či hájů. Zvolil jsme druhou variantu a kontaktoval Šamšu, vždy ochotného k podnikání podobných pošetilostí. Ptát se Tokugawy či Honzy, postrádalo smyslu neb rodiny jejich odmítly by je vydat vplen divočině.

Šamša nezklamal a dokonce přislíbil i účast několika dalších dobrodruhů, kteréžto já znal pouze z vyprávění. První šok byl, když mi Šamša oznámil, že autobus jede v půl páté z Holešovic, což opravdu byl pro mne termín více než šibeniční, dělám do čtyř v Žebráku! Pracoviště jsem opustil dříve než obvykle a domů jsem jel také o něco svižněji, vše se zdálo báječně vycházet. Bohužel na zastávce autobusu jsem utrpěl další šok neb Šamšou inzerovaný spoj vůbec neexistoval! Naštěstí můj pověstný šarm a špetka vtipu oblomily řidiče zcela jiného spoje, jedoucího naším směrem transportovati nás takříkajíc na místo činu. Druhá část expedice jela vozem, bohužel ne nevýznamný člen týmu Kuba má čtyři nohy, což komplikuje jeho přepravu autobusem.

Chvilku jsem čekali v místní osvěžovně u orosené sklenice, chvíli courali kolem místního hradu a nakonec jsem se sešli. Jak vypadali zbylí členové expedice jsem neviděl, byla už hluboká tma. Vydali jsme se k nejbližším skalám hledat útulný malý převis pro pět lidí a psa. "Rozdělíme se a budem hledat po okolí," zazněl moudře hlas ošlehaného horského vůdce Romana. Souhlasili jsem a jali se hledat dle instrukce. Asi po čtvrt hodince jsem se sešli, až na Libora. "Běhá orienťáky, ten se určitě neztratí" uklidňoval mě Šamša. Měl jsem o tom jisté pochybnosti, ale čekali jsme. Asi po další půl hodině se po lesní pěšince na které jsme stáli začal přibližovat nějaký motocyklista. Poznali jsme to hned podle ostrého kužele světla na obzoru a rychlosti stroje. Jaké ale bylo naše překvapení, když namísto hřmícího kolosu k nám tiše doklusal Libor s výkonnou čelovkou a směle oznámil, že cirka deset minut cesty od nás je prima převis, přesně takový, jaký hledáme. Vykročili jsme udaným směrem a půl hodině svižného pochodu dorazili na malý nízký převis vhodný tak pro menší skupinu trpaslíků bez Sněhurky. Všichni nadšeně plesali jaká že je to krása, tak jsem mlčel. Jímala mně strašná představa toho co mě čeká. Večer ovšem příjemně utíkal za tichého Romanova vyprávění o místech která navštívil. Jednalo se o stručný seznam nejnebezpečnějších míst na planetě a přilehlém okolí, pěkně se to poslouchalo, když jsem k tomu navíc popíjeli pravou irskou whiskey od Libora. Pršelo celý večer a půl noci, ale nám to nevadilo, leželi jsem sice jeden na druhém, ale v suchu.

Ráno po procitnutí (přišel Kuba a umyl mi tvář jazykem, chtěl hodit klacíček) jsem poprvé viděl tváře svých společníků. Roman s tváří zbrázděnou vráskami let a dobrodružství, Libor mladý optimista plný energie vyrazit na další pochod, stejně tak jako Honza, který mi byl ze všech nejsympatičtější, protože se vděčně smál mým plytkým vtípkům a nakonec Šamša, který vypadá už zhruba pět let stejně, slovy nepopsatelně.

Krátká porada nad mapou o cestě a hurá, vyrážíme. Byl jsem lehce rozmrzelý, trasa kterou si dali za cíl byla mnou ohodnocena tak na dva dni ostré chůze, nu ale co, však něco vydržím. Šli jsem cestou necestou, Kuba nosil klacíčky před nás, za nás, podrážel nám s nimi nohy a byl šťastný, když někdo z nás do klacku kopnul, či mu ho hodil. Honza s Liborem byli stéle v čele, pročež jsem je začal nazývat chrty. Byli k neutahání, běhali skoro jako Kuba a občas jsem byl v pokušení jim hodit klacíček, případně je tím klacíčkem trefit, aby alespoň trochu zpomalili. Několikrát jsem se pokusil zastavit a fotit, ale běhali kolem tak rychle, že se zdvihl vítr a rozkýval mi stativ, brzy jsem těchto pošetilých pokusů zanechal.

Kolem poledního jsme procházeli Staré Splavy a chlapci chytili slinu. Zajímavé bylo, že jediný otevřený podnik byl Night Club se srdíčky v oknech, respektive nálevna pod ním. Šamša se tam vloupal a vlákal tam i nás. Nemá smysl rozebírat zde osazenstvo takovýchto podniků, já jen vím, že tam dělají skvělou gulášovku. Chlapci si dali dvě tři pivka, já jen jedno malé a vyrazili jsme. K mé převeliké radosti chrti pocítili jistou malátnost po konzumaci chmeloviny a zpomalili. Zašli jsme do lesa po necestě míjíc při tom ohradu mufloní a dančí obory. V tu chvilku zazvonil Liborovi telefon. Chvilku si s přístrojem povídal a pak nám svěřil, že ze Starých splavů je Ondra, a že vyráží na cestu aby s námi pobyl, že nás dožene. Měli jsme tak dva kiláčky náskok a tak jsme zastavili na kopečku s docela pěknou vyhlídkou. Všichni svačili, já jsem loupil čas pro testování přechodového filtru a blesku. Bohužel více než brzy nám Libor oznámil, že mluvil s Ondrou, a že ten už nás předběhl a my ho budem honit. Omdlel jsem při té představě, naštěstí mě Kuba vzkřísil olíznutím, chtěl hodit klacíček. Prudký pochod se proměnil v běh, mé oči se podlily krví na nohou se vytvořili puchýře. Ondru jsme naštěstí dohnali dřív než jsem ztratil vědomí. Krátké přivítání, seznámení a dál, jen dál sokolíci!

Nebe se začlo zabarvovat do šeda, obloha temněla, blížil se večer. Zastavili jsme v pěkném údolí a Roman začal: "Podíváme se po oko…" než dokončil větu, než jsem si sundal batoh a zvedl svůj znavený pohled od země chrti jeden každý vyběhli na nejbližší skalisko a hlásili pozici a velikost převisů v okolí půl kilometru. Klidně jsem se došoural na nejbližší převis, označil ho za nejlepší a přesvědčil o tom i ostatní. Teď jen uděláme dřevo a pak už jen pohoda u ohně, ó to bude krása.

S výkřikem za který by se nemusel stydět ani Apač na válečné stezce a taseným kukri vyrazil Šamša klátil okolní les. Doprovázeli ho obdivné pohledy chrtů a i oni samotní. I já jsem vyrazil a za chvíli jsme měli hromádku na hranici větší než malou. Pak už jsme jen přetransformovali klády na polínka a založili krásný ohníček. Bylo nám moc dobře. Večer letěl jako střela, probrali jsem tisíc a jedno téma a byla noc. Do praskání ohně občas zahoukal puštík, či zahlomozily větve pod bystrou nohou daňků napájejících se v údolí. Kuba usnul a i my šli spát. Déšť si vesele šveholil v listový a dobře se nám spalo.

Ráno nás Ondra zase opustil. Musel bohužel jít na rodinný oběd. Kupodivu nás nechtěl vzít s sebou!? Cílem byl tentokrát Psí kostel, skalní útvar dotvořený lidskou rukou tak významný, že byl dán na odbočku turistické značky. Cestou Kuba běhal za daňky, nosil klacíčky, čuchal a já funěl. Viděli jsme dokonce i jakési jezdkyně na koních, které podnítily vášnivou debatu na téma žena a její význam ve společnosti. Nebudu se zde šířit o podrobnostech jen snad poznamenám, že všichni účastníci, kromě mě, jsou zatím svobodní mládenci bez závazků. Mě imponovali koně, jaké by to byla krása mít tu koně! Nebolely by mě nohy ale pr…

Dorazili jsem na Psí kostel a pozorovali okolí. V tom Libor jedním z oken ve skalisku zahlédl koně - jezdkyně! Roman neváhal: "To tady je hrad loupežníků, my je přepadneme a zná…", jezdkyně otočili svá zvířata a velkým obloukem objely skalisko, snad se řídili pudem koní, snad svým vlastním, každopádně se vyhnuli něčemu, na co by pravděpodobně vzpomínaly celý život.

Zbytek cesty jsem šli expedičně, jak říká Roman. Když jsme narazili na cestu odbočili jsme z ní do kopce. Tempo se stupňovala a já vůbec nevěděl proč, času bylo opravdu dost a dost, měli jsme osm kilometrů a dvě hodiny do odjezdu autobusu z Jestřebí. "Víte jak Pavlíček vybírá lidi na expedice?" otázal se Roman s ďábelským úsměvem. "Jde si s takovým člověkem v zimě zaběhat a v nestřeženém okamžiku ho strčí do potoka, když se mu to nelíbí, není expediční typ!" Začal jsem si dávat dobrý pozor abych se neocitl mezi Romanem a řekou, či potokem. "Zkratka!" zařval Roman. "Tam je ale bažina" oponoval Šamša. "Ho hó, ty nejsi expediční typ!" burácel Roman,"co uděláš když ti v plechovce zbude omastek?",začal zase Roman. "Vyleju to", já na to. "To je energie! Musíš využít všechno když chceš přežít!!!". "Jak poznáš že se expedice povedla?" … "Když jdeš šedesát kilometrů po kolena vodou po ledovci…" Za klidného rozhovory nám cesta vesele ubíhala, až jsme se ocitli v Jestřebí. Rychlou kontrolou jízdního řádu jsme si ověřili, že Šamšova odchylka od skutečného odjezdu je pouhé dvě hodiny a rozhodli se je strávit v té milé hospůdce u půlitru Březňáku.

Paní hostinské, dobrá to žena, nás hned poznala a vzápětí dosedly na náš stůl sklenky. Naše pohledy přitahovala zapnutá televize. Ať jsme dělali co chtěli, pořád jsme na ní zírali. Reklamy, telenovela, no hrůza! Náhle obrazovka problikla na jiný kanál a tam byl On! Vinetou!!! Bez jakýchkoliv okolků jsme směle upřeli naše oči na televizi a fandili našemu hrdinovi! Bylo to skvělé zakončení akce, už jsem pochopil proč jsme tolik chvátali a v duchu se chrtům omluvil. Kvůli Němu! S lítostí v srdci a šrámem na duši musím ale dodat, že jsme neviděli finální porobu padouchů. Autobus by nepočkal a byl ten den poslední. Snad mi to doma někdo dovypráví.

V autobuse jsme se Šamšou svorně konstatovali, že to byl skvělý vandr, a že jsme si dobyli baterky a pak jsme usnuli sladkým spánkem spravedlivých. Dál už jen Praha, ahoj zas někdy, a zcivilizování se. Návrat do reálu.