Bylo to asi v polovině září, kdy jsme vyjeli na takzvaně pohodovou akci na česko-polské hranice. Ležet na jednom místě, koupat se v Jizeře, vařit a jinak nedělat vůbec nic. Ovšem stává se, že všechno je jinak než si člověk naplánuje. A vždycky za to může Michal, neboť pokaždé vymyslí nějakou bejkárnu.

Tentokrát to byla lanovka, po které se mělo sjet přímo do Jizery. Terén pro ni však nebyl příznivý. Jediný bod, který poskytoval možnost uvázat lano v dostatečné výšce, byl asi třicet metrů vysoký smrk. Michal lano uvázal a chvíli jsme se dohadovali, kdo pojede jako první. Protože sklon lanovky se nám všem zdál příliš prudký, nikdo nechtěl jet. Nakonec to byl Michal, kdo zariskoval se svým životem. Mezi námi, jinak to ani dopadnout nemohlo.

Když jsem viděl, že jede pomalu a hladce, hrnul jsem se ke smrku. Jenomže jsem nikdy na smrk nelezl, a tak mi chvíli trvalo, než jsem zvládl techniku šplhu. Prodíral jsem se nahoru větev za větví tak urputně, že jsem si ani nevšiml, jak už jsem vysoko. A když jsem si toho pak všiml, tak jsem málem spadl zase dolů. Nahoře se zdálo všechno jinak. Jizera, do které jsem měl sjet, byla tak uzoučká, že jsem nabyl jistoty, že se do ní nikdy nemohu trefit a ti brabenečkové na břehu, to že jsou mí kamarádi? Svíral jsem křečovitě těch pár větviček kolem mne a myšlenky mi v hlavě lítaly jako zběsilé. Nakonec zvítězila jediná: přece neslezu a neudělám si ostudu.

Zasekl jsem karabinu na lano, omotal si popruh kolem zápěstí, ještě jednou zalitoval, že jsem se dal do party s takovým… Holečkem, a rozjel se. Hned mi několik pěkně tlustých klacků nafackovalo, ale pak už jsem na šrámy nemyslel, protože jsem měl pocit, že letím. Vznášel jsem se nad Jizerou, nad těmi brabenečky, nad celým světem. Jenomže brabenečkové se stávali většími a většími, až byli tak velcí, že už jsem opravdu s jistotou věděl, že jsou to mí přátelé. A najednou hektolitry studené vody, které pohltily mé tělo, zprudka ukončily rozjímání o měnící se velikosti brabenečků a já si pod hladinou uvědomil, že jsem se zapomněl nadechnout.

Cesta zpět byla také velmi zajímavá, neboť vedla středem řeky a za hustého deště. Meginka skákala po mokrých balvanech jakoby to ani nebyl malinkatej jezevčíček, ale nějakej vodní živel. A na památku jejího výkonu pojmenoval Bob místo, kde jsme spali "Kemp Maggie".