Měl bych tady, prosím pěkně, ještě jedny Klokočky. Na toto nádherné (troufám si říct nejkrásnější) místo naší vlasti jezdíme velmi často. Jednak tu odpočíváme a jednak slaňujeme. A povídáme si. Asi už trošku dědkovatíme.

Onehdy jsem tu byl sám s Gábinou a trošku jsme si prolezli Město stínů. A jakoby mimochodem jsme objevili plazivku, která vede skrzevá celý skalní masiv z jedné strany na druhou. Je to dlouhá a vzrušující cesta, neboť plazivka je to úzká, užší, než svatyně. A ten východ na druhé straně? Co budu vykládat, prostě hrůza. Také jsme čirou náhodou objevili jeskyni, kterou tu někdo kutá do pískovce a už má pěknej kus za sebou. Jedinou nevýhodu má ta jeskyně. Musí se do ní lézt po kládě. Lépe řečeno šplhat, protože jeskyně je vykutaná ve stropě převisu.

Víkend nebo dva po tom jsme tyto dvě poměrně zajímavé novinky ukázali Michalovi a Bobovi, kterým se to moc líbilo. A tak jsme se tam plazili a slaňovali, jako ti blbečkové pořád dokola…

V neděli nás napadlo, že slaňování máme už dost, tak co kdybychom natáhli lanovku. Jó, to by šlo, povídám, mám tady zrovinka novou kladku, po tý to pojede sakra rychleji než po karabině. A tak se taky stalo. Natáhli jsme s Michalem lano přes Smeťák a horko těžko vyrobili lanovku. Horko a těžko proto, že jsou tam všude stromy a byla docela práce najít místo, kudy lano povede a přitom mu nebude v cestě stát žádný strom. První jel Michal, pak já. Svištělo to jako po másle. Skoro to bylo o strach. Potom jsem asi hodinu a tři čtvrtě přemlouval Gábinu, aby si také sjela, vždyť to nic není. Už jsem to pomalu vzdával, když tu se odhodlala. Spustila se z balvanu, drandila dolů a řvala přitom jako pominutá. Když Bob viděl, že se Gábině nic nestalo usoudil, že lanovka je bezpečná a že si ji tedy také sjede. Jenomže… Snad za to mohla jeho vyšší hmotnost než je ta naše nebo co, ale dotkl se země daleko dříve než my ostatní. A asi chtěl jet ještě chvíli, a tak se odrazil. Tím se ovšem dostal do kyvadlového pohybu, nejdříve ve směru vertikálním, který pozvolna přešel do směru horizontálního. To mělo za následek to, že se mu zúžil profil trati a Bob to narval aspoň padesátikilometrovou rychlostí do stromu. Omotal celý strom kolem dokola, pak se pustil, dopadl na zem a až do konce neděle říkal jen: "Au,…au,…au..."

To bylo něco pro Michala. Hned se z něho stal záchranář. Nejprve si sundal šálu, do které zabalil obrovskej kus ledu a to Bobovi přivázal na nohu. Pak prohlásil: "Postavíme nosítka a odtáhneme Boba do Turnova!" Hned jsme sundali lano a po půl hodince, kterou nám zpříjemňoval Bob svým zpěvem: "Au,…au,…" jsme měli nosítka hotová. Když Bob viděl, že to myslíme vážně, rázem na bolest zapomněl a raději chtěl jít po svých. To mu ale Michal rozhodně zakázal. Posadil ho na nosítka, zabalili jsme si, zvedli jsme Boba a šlo se. Jenomže cesta ze Smeťáku vede nejprve z prudkého kopce a tam dostal Bob opravdu strach, že ho ještě ke všemu vyklopíme a zabijeme, a tak pod kopcem z nosítek slezl a už jsme ho tam nedostali ani pod pohrůžkou fyzického násilí. Šel do Turnova pěšky. Cesta nám trvala místo jedné hodiny asi čtyři a Bob ukázal, že je hrdina, protože potom byl v Praze neschopen udělat byť sebemenší krok.

A ještě jedna drobnost se odehrála na Klokočkách, ale zase jindy. Michal vyplodil další sebevražednou ideu - Skok smrti. Mluvil o tom dlouho, ale nikdo jsme si nemysleli, že to opravdu někdy uskuteční. Plán byl takovýhle: Michal se postaví na vrcholek skály asi 30 metrů vysoké, pod kterou rostou stromy. Uváže se na lano, jehož druhý konec přiváže ke stromu za sebou a skočí do větví spodního stromu přesně tak, jak to vídává v akčních filmech. A tak kolem té skály chodil a prohlížel si jí a hledal tak dlouho vhodné místo, až ho našel.

Jeli jsme na Klokočky v pěti: Michal, Bob, Gábinka a já s Meginkou. Tam jsme potkali Silvu, Korka, Pepu-Teda, Moniku a nevím, snad ještě tisíc dalších lidí. Michal z této akce, která mohla být jeho poslední, udělal záležitost veřejnou.

Přidělil mi kameru, ač jsem s sebou měl foťák a těšil jsem se, jak budu mít nafocenou Michalovu smrt, ale udělal mi čáru přes rozpočet, že prý nikdo jiný to filmovat nemůže. No budiž.

Michal si stoupl na okraj skály, uvázal se a pořád nadával, protože jsme mu všichni neustále říkali: "Míšo, nedělej to, hele, buď rozumnej, vždyť my tě máme rádi…", ale nic to nepomohlo. Byl dost nervózní, ale to my všichni také. Honilo se nám hlavou, co by se mohlo stát, kdyby se, nedej Bože, něco stalo.

"Skáču!" řekl a já zapnul kameru. Čekal jsem snad minutu. Neskočil. Tak jsem jí zase vypnul.

"Skáču!" Znovu jsem zapnul kameru a zase bezvýsledně. To se opakovalo snad desetkrát a já to chápu, také bych neskočil. A tak jsem zapínal a vypínal, když tu najednou se Michal odrazil a letěl a já v panice, že to nenatočím zmačkl to červené tlačítko. Jenomže kamera běžela a já jí tím vypnul a uvědomil jsem si to v okamžiku, kdy Michal bílej jako stěna letěl třicet metrů nad zemí. Tak jsem jí honem rychle zase zapnul, ale to už byl Michal dole, živej a zdravej. Všichni si oddychli až na mě, který jsem si uvědomil, jak strašně bude ten vzteklej exhibicionista řádit, až zjistí, že ten jeho Skok smrti není natočenej.

Nejsmutnější Klokočky jsem zažil, když jsem tam jel s Gabčou a s Markétou pochovat Meginku. Nenapadlo mě lepší místo, než to, kam s námi tak často jezdila...