První sněhová akce vedla opět na sever do Klokočských skal. Tentokrát už bez Boba, neboť na něj je příliš chladno. Michal mě vedl na Morlor, což je kemp nedaleko cílové stanice našeho vlaku - Turnova. Posteskl si po cestě, že nikde nemůže sehnat psaníčko, a tak jsem mu dal to svoje, které jsem měl stejně vždycky prázdné. Jsem totiž dobrák od kosti.

Po cestě jsme semleli kde co, ostatně jako vždycky, a tak mě ani nepřekvapilo, že jsme najednou byli na místě. S prohlídkou kempu jsem musel počkat do druhého dne, protože už byla tma jako v pytli. Nechtělo se nám rozdělávat oheň (to je totiž Bobova práce), a tak jsem aspoň zapálil vonné tyčinky jako takovou slabou náhražku, což skalní převis poněkud zdomácnělo. Ve spacácích bylo vedro, chladnou nocí se vznášela vůně santalového dřeva a náš hovor záhy umlkl.

Neznám lepší pocit, než se probudit do chladného rána a nemít střechu nad hlavou. Ze spánku mě vyvedou nejprve zvuky. Slyším ptáky bláznivý a všelijaký broučky a červíčky jak vrtají v listí. Chladný vánek mi hladí tvář a já otevřu oči a dívám se do nebe na plující oblaka…

Řekli jsme si, že nebudeme chodit po značených cestách. Tak se podíváme na nová místa a snad objevíme i další kempy. Naše první kroky však vedly na Postojnou, kterážto je největší pískovcovou jeskyní v Českém Ráji. Jak jsem již dříve napsal, jezdíme ven v zimě také proto, že nikde nejsou žádní lidé. Tím se ale tato akce vpravdě nevyznačovala. Postojná byla plná dětí, které křičely a běhaly a vyplňovaly kdejaký volný kout jeskyně. Rozlomili jsme každý svou zářivku, Michal červenou a já modrou. Spojili jsme je dohromady, přemístili se na opačné konce jeskyně a takto vzniklou červenomodrou zářivkou si počali házet, čímž jsme na sebe přilákali veškerou pozornost a to se Michalovi velice líbilo. Chvíli si lebedil blahem obklopen zvědavými pozorovateli, ale pak zatoužil i on po chvíli klidu, kterou nám slibovaly dvě malinké jeskyně, ukrývající indiánská pohřebiště.

Michal musel jít "káknout". To je jeho velká neřest, která stojí za širší popsání, ale až někdy jindy. A právě díky jeho káknutí jsem byl u svatyně dřív. Pískovcový balvan, pokrytý zeleným lišejníkem, mě příjemně chladil do zad, vůkol bylo ticho a klid. Opřel jsem se o skálu, vychutnával pohodu a vzpomínal, jak jsem navštívil svatyně poprvé…

Je to asi tak rok zpět, kdy jsem jel na akci se "Suchary". Tehdy byl náš oddíl, respektive jeho roverská část, rozdělen na dvě frakce. Suchary a Amíky. Nevím proč, snad že jsme byli příliš mladí a nechápali jsme, že nezáleží ani tak na tom, kdo má nějakou školu a kdo ne, kdo mluví sprostě a kdo chodí do hospody, jako spíš na tom, kdo má opravdové srdce. Nedá se říct, že bychom nějak stáli proti sobě, spíš jsme nesdíleli navzájem svůj způsob zábavy. A právě se Suchary jsem jel do skal v okolí Turnova. Dodnes nevím jak je možné, že Michal klesl tak hluboko a odhodlal se prožít s námi víkend. Snad za to mohl Švejk, který ho pozval a také to, že Amíci moc ven nejezdili.

Domnívám se, že Michal značně trpěl, když zjistil, že se celou cestu bavíme o jaderné fyzice, historii druhé světové války, o úskalí gramatiky německého jazyka a podobně. V podstatě to s odstupem několika let nechápu ani já. A tehdy mě ani nenapadlo, že člověk může celý víkend mlčet, a přesto si poví daleko víc.

Cestou spadl Švejk málem ze skály, když si stoupl obtěžkán velkou krosnou na její okraj, a naklonil se dolů aby lépe viděl do krajiny. Tehdy Michal poprvé promluvil: "Ty blbče, okamžitě se vrať!" Všichni jsme ztuhli, neboť i takové slovo pro nás tehdy bylo tabu. Švejk měl nějaké řeči, ale poslechl.

Po několika kilometrech začal Uhlík skuhrat, že už nemůže a kdy už tam budeme a jak je to ještě daleko a tak dál. Nikdo jsme tomu nevěnovali pozornost, což Uhlíka popudilo, protože on byl duchovním otcem této výpravy. Prohlásil něco v tom smyslu, že musí jít v Turnově na mši a opustil naši skupinu. Michal nezaváhal ani na okamžik a rázem se prohlásil vůdcem. Řekl, že to tady dobře zná a že nás zavede na místa, jaká jsme ještě neviděli. Nikdo nic nenamítal a tak jsme se za pár minut ocitli u skalního bloku, jakých jsou v okolí desítky. Michal řekl, že jsme u svatyň. Rozhlíželi jsme se kolem sebe, ale rozhodně jsme neviděli nic zajímavého, natož nějakou svatyni. Náš vůdce si sundal batoh a sklonil se k malinkému otvoru ve skále, ve kterém za okamžik zmizel. Když pak na nás skála promluvila Michalovým hlasem ať jdeme, na nic jsme nečekali a napodobili ho.

Do chodby jsme po kolenou vcházeli jeden za druhým a mysleli si, že to tak bude celou cestu. Ale ouha. Chodba se stále zužovala a snižovala, až nás přinutila lehnout si na břicho a doslova se prodírat vpřed centimetr za centimetrem. Naše těla ušpuntovala chodbičku tak důkladně, že jsme se ponořili do pravé jeskynní tmy. Vzpomínám si, jak mi plazení ke svatyni připadalo strašně dlouhé, jak jsem se bál, že uvíznu nebo že uvízne někdo za mnou a já se nedostanu ven, jak jsem slyšel jenom supění a oddychování těch přede mnou a za mnou. Plazivka byla stále užší. Ruce jsem měl natažené před sebou, skála na mě tlačila ze všech stran.

Najednou se sevření povolilo a chodba se rozšířila ve skalní místnůstku, do které se vešlo tak maximálně pět lidí. Michal rozsvítil baterku a upozornil nás, že tu tak do pěti minut vydýcháme všechen kyslík, tak ať se tu moc nezdržujeme. Jako důkaz svých slov zapálil svíčku, jejíž plamen indikoval množství dýchatelného vzduchu.

Světlo svíčky ozářilo celou svatyni. V prostoru před námi se nacházely všelijaké totemy, zvířecí kosti, orlosupí pera, větve ověšené korálky atd. Prohlíželi jsme si toto místo s jakousi posvátnou úctou a nikdo z nás nepromluvil, dokud plamen svíčky nezhasl. Vsoukali jsme se do chodby a tiše vylezli na boží svět. Na světle a čerstvém vzduchu jsme se rozpovídali. A všichni, i Hanka, pro kterou byla plazivka největší trauma, jsme chtěli vidět i druhou slibovanou jeskyni.

Ta byla ukryta poněkud důmyslněji, jednak proto, že se k ní muselo vyšplhat pár metrů po skále, což nebylo snadné, když uvážíme, že byla polovina listopadu a skála byla pokryta zmrzlým sněhem a jednak proto, že vchod do ní není náhodnému chodci přístupný. Michal opět shodil batoh. Nechápali jsme to, protože tady opravdu nebylo kam jít. Nacházeli jsme se asi dvacet metrů nad zemí ve skalním převisu a ať jsme koukali a hledali sebelépe, žádnou díru do skály jsme neobjevili. Michal si klekl v nejhlubší části převisu a začal odhrabovat písek. Nevěděli jsme co dělá, snad si staví hrad nebo co. Když se ale na místě odhrabaného písku objevila díra do skály, pochopili jsme a pomohli mu. Vzniklým otvorem jsem se proplazil do malinkaté jeskyňky, kam se vešli dva lidé. Nebylo tam zhola nic a jeskyni dělal zajímavou jen skrytý přístup. Uvědomil jsem si, že tohle ještě není svatyně, až když Michal začal opět hrabat.

Zvenku na nás dotíraly zvědavé otázky, ale odbyli jsme je příslovím o trpělivosti a růžích. Za chvíli už byla svatyně zpřístupněná. Prohlédli jsme si ji s Michalem a zdrželi se tam jen chvilku, protože jeskyně byla podstatně menší než ta předchozí. Vysoukali jsme se ven a zbytek naší skupiny dovnitř. Když zmizeli ve skále, rozhostilo se všude ticho. Když tu…

Zaslechli jsme podivné dunivé zvuky. Jakoby… ano, jakoby to duněly indiánské bubny. Poslouchali jsme napjatě a hlavou se nám honily všelijaké myšlenky o tom, kdo to bubnuje, proč zrovna tady u svatyň, a proč se nám zdá, že se zvuk neustále přibližuje.

Mezitím ostatní vylezli ven. Rychle jsme zaházeli oba otvory do skály, písek pečlivě zbavili svých stop a chystali se opustit to tajemné místo. Opět jsme zaslechli bubny a zdálo se, že zase o něco blíž. Stále však dost daleko na to, abychom stihli opustit svatyně dříve, než jsem přijdou…kdo vlastně? Ti, kdo svatyně objevili? Ti, komu patří všechny ty amulety uvnitř?

Cítili jsme se stísněně a dovolím si říct, že jsme se i trochu báli. Michal dostal nápad, že slaníme dolů do údolí a rychle uvázal lano. Jen ho nenapadlo, že nikdo z nás to neumí, a tak se náš odchod ze svatyní poněkud protáhl. Oblékl jsem si sedák a prsák jako první, protože jsem byl v porovnání s ostatními ve slaňování zběhlý, neboť jsem již jednou v životě tuto disciplínu provozoval. Ovšem bez batohu. Křečovitě jsem svíral lano a pomalinku sestupoval. Náhle znovu zazněly bubny a já byl dole nato šup. Michal vytáhl prsák se sedákem a už sjížděl další. Poslední před Michalem jela Hanka. Asi se opravdu bála, protože když po půlhodině hlemýždího sestupu konečně dosáhla pevné země, byla velmi, velmi bledá. Kdo jí zná a ví, jak bledá je obvykle, pochopí, jak moc se bála. Konečně jsme byli dole všichni. Michal stočil lano, nahodili jsme si batohy a rychle odcházeli před stále sílícím bubnováním.

Ušli jsme snad jeden dva kilometry, když tu jsme najednou pochopili, že to bubnování bylo vlastně…

Tu mě ze vzpomínání vytrhly desítky ukřičených dětí a mládeže, které se odevšud vyrojily. A pohoda byla rázem ta tam. Dětičky obsadily obě svatyně. Vrhly se na okolní skály. Slézaly stromy. Byly úplně všude. O těchto svatyních ví jen pár zasvěcenců, aspoň jsme se tak domnívali. Obě jsou nedaleko od Postojné, což ovšem (k naší smůle) věděli i její návštěvníci. Samotné nás to překvapilo a nebudu přehánět, když řeknu, že velmi nemile.

Michal konečně přišel a my zalezli do první svatyně hned za čtyřmi děvčaty, což se mému parťákovi docela líbilo. Pořád nasával jejich vůni a tak vůbec.

Napadlo nás, že by nebylo špatné, kdybychom se k druhé svatyni dostali shora. Rozbalili jsme lano a Michal se uvázal. Musel jsem ho bedlivě pozorovat, neboť je to již dávno, co jsem naposledy slaňoval a ve shodě se svým heslem si velmi cením svého života.

Michal byl dole raz dva. Se mnou už to bylo horší. Pozoroval jsem ho sice bedlivě, ale ne dost bedlivě, což se mi málem vymstilo. Nepodvlékl jsem si totiž sedák pod páskem od kšírů. Zjistil jsem to v půlce skály, když mi sedák sklouzl pod kolena. Nic příjemného. Nemohl jsem se na skále pořádně postavit a myslím si, že ze zdola to vypadalo, jako bych trůnil na hajzlu. Michal na mě neustále volal, ať se do toho pořádně posadím a že lezu jako amatér… Ještě že se celá příhoda odehrála beze svědků!

Po prohlídce svatyně jsem byl na řadě se zakrytím vchodu já. Naházel jsem svou novou krásnou U.S. polní lopatkou na otvor haldu písku a zahladil stopy. Vylezl jsem ven na římsu, kde zatím Michal připravoval lano na sestup a spatřil jsem sníh. Drobounké vločky poletovaly kolem nás a my se radovali jako dva malí kluci. Pak si ale Michal uvědomil, že nemá bílé hadry a to mu náladu trochu pokazilo.

Sněží celý den. Jdeme cestou necestou, Michalovi začínají podkluzovat jeho mariňácké boty, což znamená, že zima se konečně začíná hlásit o svá nezadatelná práva.

Neušli jsme toho moc, když jsme objevili první kemp s ohništěm pod mělkým převisem, pod který i částečně sněžilo. Přes to jsme se rozhodli tam zůstat. Brzy se stmívá, a tak chceme-li, aby náš oheň hořel co nejdéle, musíme obstarat pořádnou hromadu dřeva. Nasbírali jsme dvě ohromné otepi provlhlého smrčí a oheň se po urputném zápase podařilo rozhořet.

Když jsme se ráno probudili, sníh stále padal. Bylo ho už tolik, že chřupal pod nohama. Šli jsme směrem na Turnov a dělali mezi zasněženými skalami první lidské stopy.

V tom jsme zaslechli vzdálené lidské hlasy. Zatím se nedal přesně určit směr odkud přicházejí, ale byly stále hlasitější. Mohl by tu být někde kemp, neboť hlasy zněly jaksi dutě. Rázem jsme změnili směr cesty. Před námi se tyčila velice strmá stěna pískovcového údolí, vydatně pokrytá sněhem. Stoupali jsme neúnavně, chvílemi lezli i po břiše, než jsme kemp objevili. Povedlo se nám to naprosto nepozorovaně, a tak bylo všech 14 nocležníků velmi překvapeno, když jsme se mezi nimi neočekávaně objevili. Kemp jsme nazvali "Korea" na památku našeho výstupu.

Hned vedle, asi tak 200 metrů, byl další kemp. I ten jsme objevili podle hlasů, ale prohlédnout jsme si ho nešli. Necháme to na někdy jindy. (Utekly čtyři roky a my tam ještě nebyli - pozn. autora). Kemp jsme pojmenovali "Šestadvacítka". Celkem jsme tedy na této akci objevili tři nové kempy: "Smeťák" - to je kemp, na kterém jsme nocovali, "Koreu" a "Šestadvacítku". To už je slušná nadílka.

Do Turnova jsme šli přes Hrubou Skálu a Valdštejn. Simona ve vlaku nebyla. Už jsme ji neviděli měsíc.