Fotogalerie.

Vzkazovník
Mám z něj radost. Opravdu radost. Protože funguje. Jednoduchý webový systém domlouvání akcí a vandrů. Nejprve to byl takový dětinský nápad, ovšem za dobu jeho používání jsme byli venku už dvakrát a jednou jsme dospěli do fáze těsně před odjezdem, což je asi tak o 200% víc než za poslední dva roky. Nechápu, jak je možné, že přestože se každou chvíli scházíme, tak se nejsme schopni domluvit ústně. Nejspíš proto, že co je psáno je i dáno. A také nejspíš proto, že Vzkazovník je hračka a my jsme velké děti...

Jak nám zabránit v odjezdu
Existují všelijaké více či méně vykutálené způsoby, jak nám zabránit v odjezdu. K dokonalosti to dopracovala Danova pratchyně, která se snaží udržet Mrkvičku doma bramborovým salátem. Minule přišel pozdě kvůlivá bramborovému salátu a tentokrát opět. Je vůči této léčce málo odolný, ovšem lepší se, neboť nesnědl všechno (proto nám neujel vlak) a dokonce vzal ještě s sebou do pytlíku. Po ochutnání jsem si uvědomil, že bych také přišel pozdě a kdo ví zda vůbec... A tak mě napadá otázka: Co proti nám Mrkvičkova (Maruščina) babička má?

Střízlivění
Na nádraží v Srbsku na nás čekal Šamša coby mistr bylinkář. Jaké bylinky nám bude ukazovat mi bylo záhadou, neboť krajinu vůkol právě pokrýval poprašek čerstvého sněhu. Nakonec jsem byl sám překvapen kolik kytek jsme našli. Šamša byl před naším příjezdem na Karlštejně v nějakém vinném sklípku...
"Nečekal's dlouho?"
"Ani ne, pár hodin. Střízlivěl jsem tady."
"Kde?"
"Tady jsem střízlivěl... taky tady jsem střízlivěl... a támhle jsem taky střízlivěl. Tady všude."

Cesta dlouhá zarubaná
Honza měl v hlavě lom Kobyla, ve kterém chtěl přečkat noc a k němuž nás tedy vedl. Cesta však vedla stále do kopce. Ještě štěstí, že jsem měl za opaskem přivázaného Huga, který mě svým tahem ušetřil tak 20% sil. Minuli jsme studánku, kde jsme se občerstvili a naplnili lahve. Valem se stmívalo. Ke Kobyle jsme došli za tmy. Vlastně nad Kobylu. Pohled dolů nám připravil nemilé překvapení: Oheň a dvě odloučená stanoviště.
Honza zavelel a my pokračovali. Tma byla jako... byla velká tma a les byl bujně prorostlý všelijakým trním, což by mi za normálních okolnoství v podstatě nevadilo. Ovšem tentokrát jsem s sebou měl na špagátu Huga. Co chvíli jsem ho musel vymotávat a osvobozovat a nakonec to dopadlo tak, že jsme totálně roztrhali Hugův apartní šátek...

Narozeniny Kukri J. Mrkvičky
"Tady," řekl Honza uprostřed jednoho z miliónů trnitých míst. S úlevou jsme sundali batohy (já přivázal Huga ke stromu) a rozprchli jsme se pro dřevo na oheň. No - rozprchli... jak se asi může člověk rozprchnout, když za a) nevidí a za b) je omotán šlahouny malin... Spíš bych měl říct že jsme se rozprodrali pro dříví.
Mrkvička měl před nedávnem narozeniny, a tak jsme mu to oslavili. Popíjeli jsme dva druhy medoviny (ořechovou a mandlovou) z keramických číšek, medovina byla samozřejmě horká, ohřátá na dýchavičném ohníčku, baštili jsme škvarkové placky a olivy, Mrkvička obdržel odbornou publikaci a plakal. Asi mu do očí přišel dým z ohně. Byl to veskrze dojemný večer.

Noc s Hugem
Nastal okamžik, kterého jsem se bál. Noc s Hugem ve spacáku. Děsil jsem se okamžiku, až tu chlupatou, mokrou, smrdící a zabahněnou kouli nacpu k sobě do spacáku, ale byl jsem mile překvapen. Hugo u ohně uschnul, bahno si odrolil a navoněl se kouřem. Takže jsem se začal obávat podruhé. Že mi Hugo bude utíkat ven, že bude chtít spát zase s Mrkvičkou, že bude kňourat a tak, ale byl jsem opět mile překvapen. Hugo se mi stulil v nohách a spal až do šesti do rána. Pak jsem byl nucen ho vypustit ven a Hugo probral všechny ostatní.

Kobyla
Kobyla je krásný lom, vyznačující se několika pacholaty poskládanými z kamene a zápisníkem. Detail jednoho zápisu si můžete prohlédnout ve fotografiích - stojí za to :o) Na Kobyle jsme fotografovali a vypili druhou lahev medoviny. Mandlové. Od toho okamžiku se Dolská medovina mandlová zařadila na druhé místo hned za medovinu ořechovou od dr. Stuarta. V létě se pokusím o medovinu vlastní. Nazvu jí Kobyla, na paměť tohoto lomu.
Mimochodem, na Kobyle je i studánka.

Kytičky
Ač se to původně zdálo jako unáhlené, nakonec měl Šamša co rozpoznávat. Květin jsme i přes chladné povětří nalezli mnoho. Některé stráně se dokonce modraly podléškami. Dále se některé stráně růžověly také podléškami, ale růžovými. Mezi pražci se žlutil podběl, šedivily se větve vrby jívy, kroutily se jehnědy a vůbec vůkol pučelo jaro. Sem tam i juklo slunko skrz dírečku v mracích, Hugo lítal jako blázen a bylo dobře...

Císařská rokle
Nad císařskou roklí jsme udělali pauzu, napapali se a odpočali si. Hugo zdrhnul. Milostivě se vrátil asi po pěti minutách intenzívního volání a pískání. Už jsem měl pocit, že pojedu domů bez psa. Tak jsem utrhl větvičku s prvním jarním pupenem a Hugovi nasekal, až měl zadek jeden velkej pupen!
O Císařské rokli jsem se dočetl, že je jedním z nejromantičtějších míst Kody a vůbec celého Českého krasu. A že se do ní nesmí (no jo, ale my tam byli). Skrz rokli protéká potok, který vyvěrá z podzemí krasovou puklinou a vytváří pěnovcové kaskády. Tolik odborný text. Nevím, jestli to co jsem viděl byly pěnovcové kaskády, nicméně bylo to krásný. Samé rybníčky a mechem obrostlé stromy, podléšky, sem tam slunce, vodopády a kapradí. Dojem poněkud kazí shluk několika chat v dolní části rokle, avšak chatky jsou to milé, konstituce chatrné a staré, veskrze mohu říct, že se sem snad i hodí.
V rokli jsme pomnoho fotografovali, chlapci dělali svými fotoaparáty umění a já s Blechou fotil.
Dole v Srbsku jsme se na mostě plačky rozloučili se Šamšou, překročili vodní tok a nabrali směr kopce. Tedy až po občerstvení v občerstvovně. Pivo (drsňáci) a polévka (měkkoni).

Bubovické vodopády
Opět nechám chvíli hovořit odborný text: Několikastupňové vodopády na Bubovickém potoce ve vápencových skalách s tvorbou pěnovce a jeskyňkou. Vodopády jsou zřetelné při větším průtoku (jarní měsíce).
A teď zase já. Je to pravda. Až na ty jarní měsíce. Konec března je jarní měsíc, ovšem Bubovický vodopád se tentokrát jevil spíš jako kapkád. Honza a Kukri Džej se ho snažili vyfotografovat, ale trvalo jim to strašně dlouho, protože než stihli zaostřit na kapku symbolizující vodopád, tak ta kapka skápla a kluci začali hledat další kapku. My s Hugem málem při tom čekání také skápli... A což teprve potom, když jsme nad Bubovickými vodopády nabrali směr vpravo, kolmo k vrstevnicím nějakého příšerně strmého kopce...

Modlitebna
Tato pasáž bude pro milovníky zařízení. Vešli jsme do dalšího lomu skrz průchod ve skále. Na jeho konci chodba vpravo, chodba vlevo. Mrkvi J. Kukrička mě vzal do chodby k Modlitebně. Původně s námi měl jít i Hugo, ale když jsme zmizeli v díře, tak se zapřel všema čtyřma nohama a raději hlídal s Honzou batohy.
Jak jsem zahučel do díry, tak Mrkvička rozžhnul baterku a já spatřiv zařízení obalené rzí vyběhl jsem zase ven pro Blechu. Zařízení, to je moje. Prošli jsme chodbou až na druhý konec, kde jsme navštívili jakousi díru ve skále, ve které se spává. Já bych to nikomu nedoporučoval, protože bylo očividné, že díra se hroutí. Vrátili jsme se stejnou chodbou k H+H (Honza a Hugo), udělali nějaké fotky a šlapali dál...

Liščárna
Následující část textu bude taková... na zážitky skoupá pasáž o cestě od lomu k lomu. Vlastně kecám! Výlez z Liščárny s Hugem v podpaží! To byl zážitek! To takhle jdeme Liščárnou, až dojdeme na konec. Všude kolem nás jen 85° sráz, když tu Honza povídá:
"Tak jdeme nahoru."
"Co, cože?" reaguji. Ne že bych se bál, cha cha. Ale co Hugo?
"Tak jdi druhou stranou..."
Otočil jsem se a popatřil na protější svah. Ještě horší. I vzali jsme Huga do podpaží a lozili vzhůru. V nejhorších místech jsme si to nebohé psisko podávali. Praskly mi kalhoty na zadku a také mi prasklo něco v koleni.

Tanto mě asi nechce
A posléze jsme přes Malou Ameriku došli na Přírodňák, další kemp. Odložili jsme s úlevou (aspoň já) batožiny a vrhli se v náruč lesa pro dříví.
"Byl bych rád," povídá Mrkvička, "kdybys to tanto také používal..."
Ano, tanto. Po úrazu, který utrpělo minulou akci jsem se opravdu zdráhal s ním provádět agresivnější práci než uříznout chleba nebo nařezat na buřtu ježečka.
"Nerad bych," bránil jsem se, "aby dopadlo jako minule..."
"Neboj, opravil jsem to, přesekl jsem s ním bez následků i kokosový ořech!"
Přes to, že jsem se o tanto bál, jsem ho celou tuto debatu měl pod bundou a v pravou chvíli ho ukázal Mrkvičkovi, jako že s ním přecijen nějaké dříví narubu. Měl radost jako malé dítě.
Nasbíral jsem otep chvojí, aniž bych nůž použil, když tu na mě jukla krásná suchá smrková větévka přirostlá ke kmeni. Tanto zasvištělo vzduchem a zakouslo se do té měkké větve, aniž by jí nějak uškodilo. Spíš bych řekl, že se větev zakousla do tanta. Uronil jsem slzu, dotáhl dříví k ohništi a smutnil jsem.
Mrkvička mi nevěřil, stále si mumlal, že přesekl kokos, div že mě neobvinil, že jsem schválně čepel ohnul kleštěma. Jestli mi to tanto moje zlatý Mrkvička ještě jednou opraví, uložím ho za sklo a budu se kochat jeho krásou (řeč je stále o tantu, ne o Mrkvičkovi).

Jak Mrkvička vyšel
Byli jsme společně před nedávnem v hospůdce. Mrkvička tam přiběhl později s očima navrch hlavy a hned nám začal vyprávět zážitek. To mu takhle lékaři napustili vnitřek kontrastní látkou a po čase zase chtěli, aby se té látky zbavil. A jak tak Mrkvička sedí na té míse a zbavuje se, zaťuká mu na dveře doktorka a ptá se: "Už jste vyšel?"
Přišlo nám to poměrně komické, nejen to, jak se dá smysl otázky pochopit, ale i to, jak barvitě to Mrkvička podal. "Co si myslela, že jsem tam právě dělal!" komentoval rozhořčeně.
Ohýnek plápolá, pečeme si buřty (sýrová klobása rulez!) a sem tam s Honzou prohodíme:
"Už aby vyšlo slunce..."
"Viděls ráno Huga, jak si vyšel doprostřed kempu?" apod.
Chechtali jsme se jako blázni, až Mrkvička povídá: "Že já nezůstal radši doma s Máňou!"
A hned následovalo kontra od nás: "Jasně, někam byste si spolu vyšli, viď?"
Málem jsme umřeli smíchy...

Konečně jaro
Hugo nás zbudil opět brzy, i když vzhledem ke změně času na letní jsme teoreticky spali o hodinu déle, takže nechápu, na co si kluci pořád stěžovali. Flákali se s balením, no hrůza, pořád provokativně zívali a všelijak hekali, až jsem to nevydržel a musel se najíst. Konečně jsme kemp opustili. Sem tam, trošku nesměle, začalo vykukovat sluníčko. Až vykouklo úplně a udělalo se pořádné jarní horko.
Vraceli jsme se pomalu do Srbska. Prošli jsme si vznikající skanzen důlního zařízení a usalašili se na Parapleti. Mrkvička uvařil čaj, házeli jsme klacek Hugovi, pánové opět provětrali své fotoaparáty.
Ve Svatém Jánu jsme si nabrali vodu a vysvlékli se, protože vedrem se už nedalo v těch zimních doplňcích žít. Za družného hovoru jsme došli do Srbska, kde jsme navštívili další restaurační zařízení na druhé straně řeky. Jednak je blízko k nádraží a jednak tam měli tlačenku s cibulí. Honza si dal tvarůžkový salát a udělal z nás nejlépe.

Kokos
Kukri koupil jízdenky, ale nevšiml si, že mu bába prodala jen dva místo třech, a tak musel ještě ve vlaku zaplatit pokutu. Aby si spravil náladu, tak vytáhl kokos (zřejmě rodící se tradice) a rozmlátil ho svým kukri na dvě geometricky přesné poloviny. Jenže věci se občas nedaří tak jak by měly. Kokos byl uvnitř plesnivý. No co, kokos je kokos. Víc než dvě třetiny jsme snědli. A nic nám nebylo. Tedy nevím jak klukům, ale já mám jen rýmu a ta asi z plesnivého kokosu nebude...