Dlouho nás lákalo jet do bývalého vojenského území, až jsme si to splnili a vyrazili do Polomených hor k Máchovu jezeru. Akce to byla docela zdařilá, pominu-li desítky rekreantů, potulujících se v našem blízkém i dalekém okolí, haldy odpadků a to, že se Michal z nezjištěných příčin naštval. Asi ho něco pláclo do nosu, nevím.

Rozebírali jsme pak s Bobem vzniklou situaci, zatímco Michal hnal někde vepředu. Takhle jsme došli až k Bornému (446 mnm), který je v celých Polomených horách nejvyšší, vydatně na Michala nadávajíce. Bob pak zůstal dole a Michal a já jsme vylezli až nahoru k úpatí stožáru s červenou lampou pro letadla. 446 metrů se nám shodně zdálo málo, a tak jsme vyšplhali po zrezavělé konstrukci ještě asi 15 metrů až do místa, kde už byl zřetelně cítit výkyv věže. Viděli jsme celé Máchovo jezero a Polomené hory jako na dlani a rázem zapomněli na hádání a nadávání.

Bylo to zrovna někdy v období říje, a tak není divu, že jsme měli s jeleny menší, dalo by se říci i bezvýznamnou, příhodu. Vybrali jsme si místo k prvnímu nocování. Stříšky z ponč stály ve chvíli a my se snažili rozdělat oheň, což nebylo lehké, protože bylo krátce po dešti a navíc jsme byli v borovém lese. Michal se ovšem zase předvedl, neboť on to byl, kdo zapříčinil, že oheň nakonec hořel, protože odkudsi ze s vého mnohakapsového a mnohakilového batohu vyndal jako pěst velkou hroudu smůly, o které prohlásil, že je brdská a že ji s sebou vozí už rok pro každý případ. Uvařili jsme kompot z jablek, která jsme pro tento účel natrhali v Doksech, a z koření, které vozí Michal také pro každý případ.

Dřevo dohořelo, oheň vyhasl. Zasoukali jsme se pod přístřešky. Kdo na co před usnutím myslel, to nevím. Ale vím, že jsme se všichni dostali až na samou hranici spánku. Až tam, kde už nejste vzhůru, ale ještě nespíte. Když tu nás ze spánku vyrušily čísi kroky. Kroky, které se ani nesnažily, aby zněly tiše. Kdo chodí o půlnoci beze světla po lese? proběhlo nám hlavou, neboť kroky to byly dozajista lidské, o tom nemohlo být pochyb.

S Michalem jsme reagovali oba stejně. Leželi jsme zcela tiše a nehnutě a čekali, až nám ten padouch vleze do věcí, myslíc si, že spíme, a v tu chvíli na něho udeříme, čímž jej překvapíme a udoláme.

Bob ovšem jedná v ohrožení života jinak. On vůbec často jedná jinak, ale o tom budu vyprávět jinde. Jak Bob sám říká, chce pohlédnout nebezpečí přímo do očí. Začal s hekáním a šustěním opouštět pohostinné teplo spacáku, čímž ovšem vyplašil tvora, na kterého jsme s Michalem tak napjatě číhali. Ozvalo se krknutí jako od Pepíčka (o něm také někdy napíšu) a dusot několika kopyt. To už jsme nevydrželi ani my a bleskurychle jsme se vykulili zpod ponč. Ještě jsem zaslechl, jak mi něco brnklo o přístřešek, když jej to přeskakovalo. Neviděl jsem ale nic. Zato Michal poznal v nočních vetřelcích jelena a laně. On je totiž hrozně chytrej!

No řekněte sami, kdo by se toulal o půlnoci bez baterky po lese?

Vraceli jsme se opět stejnou tratí. Řekl jsem, že je nanejvýš pravděpodobné, že ta dívka od minule bude zase sedět ve vlaku. Na to Michal prohlásil, že mé detektivní vývody týkající se internátní školy jsou liché, že tu dívku už nikdy neuvidíme, neboť jela tehdy vlakem čirou náhodou. Přesto i on byl v napjatém očekávání. Dokonce se se mnou chtěl vsadit o 100 dolarů. Nevím jak to vysvětlit, ale já prostě věděl, že ve vlaku bude a tak jsem sázku gentlemansky odmítl.

Nastoupili jsme do vagónu a já se ujal pátrání. Ani jsem nebyl moc překvapen, když jsem ji zahlédl. I ona nás poznala a pousmála se. Ihned jsme obsadili okolní volná místa a začala konverzace. Michal ze sebe vychrlil jak slaňuje a potápí se pod ledem, jak skáče na gumě z mostu a podobně a já si zatím ve vší tichosti přečetl na etiketě jejího sešitu, jak se dívka jmenuje. Když Michalovi došly řeči o tom, co všechno dělá, zjistil, že jsme se ani nepředstavili. Zeptal se tedy naší společnice na jméno. Na to jsem ovšem čekal a místo ní jsem odpověděl: "Simona," čímž jsem si získal Michalův obdiv a Simoninu pozornost. A Bob? Ten si toho snad ani nevšiml. On je tak trochu flegmatik.

Michal se snažil získat Simonu opět na svou stranu řečmi jako: "Ty máš krásný vlasy…"; "Tobě to sluší…"; "Ty šaty jsou hezký…" a podobně, což se mu kupodivu povedlo.

Vzpomínám si ještě, že než vystoupila ve Všetatech, tak řekla, že jezdí tímhle vlakem a v tuhle hodinu do Litoměřic na internát a že bydlí v Desné. A proto teď jezdíme jenom na sever.

P.S.: Všimněte si, že jsem místo svého rodného čísla uvedl na jízdence Michalův telefon!!