Datum:	3.2.2007 – 5.21.2007
Směr:	Brdy - prostor
Trasa:	Teslíny - Brdy prostor - Příbram

Když jsem pronesl tuto větu, jakožto zdůvodnění cíle naší příští akce, netušil jsem, že bude osudová. Vše začalo zcela nevinně. Honza pro celkovou tělesnou indispozici, způsobenou nadměrným výskytem všelikých bakterií, bacilů a jiných potvor na těle jeho téměř vlastním, nebyl schopen účasti na naší poslední akci. Naplánoval jsem pro něho tedy akci novou. Bohužel tato akce byla zase jen snem pro Tokugawu neb ten ještě trpěl následky z posledního vandru. Stále ještě neměl odvahu postavit se na svá chodidla plnou vahou. Krom toho olej, kterým neustále dotoval rozvrzané koleno by na brdské vrchovině způsobil ekologickou katastrofu přinejmenším okresního formátu. Tedy Brdy-prostor, s Honzou...

Můj odjezd na akci byl, jak jinak, netradiční. Přímo do roboty jsem si vzal čundrací věci a baťůžek. Vše bylo připraveno v autíčku a já se celý den těšil, jak vyrazíme. V půl páté jsem opustil pracoviště, skočil do Felinky a mastil na Příbram. Nákup potravin, lehké bloudění a už sedím u Honzi doma, Vendulka rozlévá čaj, krmí nás čokoládou a my začínáme uvažovat, že by se snad dalo vyrazit i zítra ráno. Honza balí a náš odjezd je ohrožen! Byl to boj, ale nakonec jsme se prokázali jako stateční jurové a vyrazili. Tedy, … sešli jsme před dům, já pro zpestření předvedl malý striptýz pro půl sídliště (musel jsem prodělat metamorfózu z distingovaného pracovníka renomované mezinárodní společnosti na individum nehodné pohledu kolemjdoucích vzbuzující obavy matek a pláč dětí), nasedli do auta a frr na Teslíny. Tam jsem začali naši pouť. Vendulka odjela a my osaměli. Měsíc svítil a my kráčeli vpřed vstříc tmě a Padrťským rybníkům. Povídali jsme si o životě, o minulosti, o budoucnosti, o zítřejším zatmění měsíce a o Tokugawovi, jaký, že je to pták!

Byla tma, vlhko a my cítili v těle únavu celého týdne. "Tady už by to šlo" zamručel Honza a my zatočili tam, kde les byl nejhustší, hledat plácek na spaní. Našli jsme ho, měl jen drobnou vadu na kráse, zem se pod námi lehce houpala, inu nebylo divu, v bažině. Já obcházel okolo a hledal soušky, vždycky když jsem si o nějakou soušku ve tmě vypíchl oko, pokácel jsem jí a donesl k ohni, kde už je Honza porcoval svým bowiákem. Poté, co jsem si vypíchl každé oko cirka třikrát, přestal jsem bloudit po okolí a přidal se k Honzovi. Svist kukri a bowiáku byly jako hudba sfár a hromada dřeva pěkně rostla. Ohýnek, čajíček, věčeřička, byl to krásný večer. "Budeme stavět přístřešek?" ptá se Honza, "nevím jestli to má cenu, je úplně jasno", na to já, "hmm - pršet asi nebude", "ale kdo ví!"... Diskutovali jsme a čas plynul. Po půlhodinovém přemítání jsme se mlčky vydali postavit přístřešek, trvalo to asi dvě minuty.

Přišlo ráno a mě se nechtělo ze spacáku, bylo v něm "docela" teplo. "Už jsi koukal ven?", ozve se za mnou. Pootočím se, jen trošičku a vykouknu jedním očkem malinkou skulinkou ze spacáku. Mé oko nevěří tomu co vidí, a proto odvážně otevřu i to druhé. Když mě svěží vzduch vzbudí docela, vydávám jen vzdech úžasu. Přes noc napadl sníh! Kde byl zelený mech, kol a kol se rozprostírá jen sněhová běloba. Přiznám se, že mě to porazilo a zase jsem se ocitl v náruči morfeově. Nevím přesně jak dlouho jsem spal, ale když jsem se probudil, sen pokračoval. Na sněhu tančil Honza okolo ohně a čaj už byl téměř hotový, přiznávám bylo to velmi příjemné vstávání.

Teplota nebyla příliš vzdálena od bodu mrazu a řádně podporována ostrým větrem nás začala polehounku měnit na dva rampouchy. Jen co jsme zabalili, začalo pršet. "To bych rád věděl, jestli ten sníh vydrží do večera?", pronesl jsem aby řeč nestála. Vítr zesílil a začaly padat kroupy. "Už mlč!" pronesl Honza a vytáhnul pončo. Jak si ho oblékl, vítr zeslábl a déšť ustal docela. Honza sundal pončo a šli jsem dál, začalo pršet, vítr zesílil. Honza vytáhnul pončo. Jak si ho oblékl, vítr zeslábl a dášť ustal docela. Honza sundal pončo a šli jsem dál, začalo pršet, vítr zesílil a tak to pokračovalo celý den! S jednou vyjímkou! Kolem druhé vylezlo sluníčko a já ucítil příležitost k focení. Stál jsem na mýtince, Honza sledoval slunko, já hledáček. "Za dvacet vteřin vyleze z mraků", upozorňuje mě Honza a já číhám s okem na hledáčku. Vše je rozmazané. "teď!" zařve Honza a já nic, vše je rozmazané. "Co je!?", ptá se Honza. Kontroluji foťák a vidím, že vlhko je skutečně absolutní! Mám zamlžený objektiv a nejde s tím nic dělat! Fotku jsem udělal až na čtvrtý pokus, … nic moc. Honza sundal pončo a vyrazili jsem. "Se mi zdá, že jsem viděl blesk", pronesl Honza nesměle, "ale možná se mi to jen zdálo", dodal na uklidněnou. Ticho, klid a … desetivteřinové hřmění dokázalo, že se prve nemýlil. Nasadili jsme pláštěnky, ale bylo už pozdě! Nedalo se to zastavit! Nebe nás zasypávalo přívalem půlcentimetrových ledových kuliček. Blesky se křižovali, nad Brdou hromy divo bily! Trvalo to jen čtvrt hodiny, ale nám bylo jasný, že si ty pláštěnky už sundat nesmíme! Krupobití přešlo v drobný vytrvalý déšť, který už nepřestal.

"Tak v pět by jsme měli mít místo", pronesl Honza. "Jo", já na to. Je dobře, když si dva kamarádi takhle rozumí! Bylo šest a my stále místo neměli a šli dál. Les byl podezřele uklizený. Nikde žádné soušky, nikde žádná voda! Tedy voda pitná, tekoucí, přesněji řečeno! Jinak louží, mokřin, bažinek a stružek bylo více než moc. Zastavili jsme vedle nízkého smrčí a větší stružky vody, vytvořené dešťem. Byla tma, zima, mokro. I my byli mokří od hlavy až k patě. Rozešli jsem se po smrčí a sbírali klacky, jindy nehodné našeho pohledu, nic lepšího na topení ale bohužel nebylo.

Dřeva bylo málo, a bylo mokré, oheň šel rozdělat jen stěží. Zprvu se mezi oblaky páry zjevily jen nesmělé plamínky, pak ale oheň začal i trochu hřát. Bylo jasné, že se neusušíme. Dali jsme si čaj, polévku, klobásku a jablko. Dřeva valem ubývalo. Zrovinka, když jsem probírali jakáže to je pošetilost pokoušet se sledovat zatmění měsíce, který není vidět neb je zatmělý a který tím spíš není vidět neb je za hustými mraky, začala se po přilehlé silnici přibližovat světla od auta. Že je to průšvih nám bylo jasné hned, že je to velkej průšvih, nám došlo, když světla zhasla a změnila se ve světlo baterky, mířící naším směrem. Byl to hajný a nebyl rád, že nás tu vidí. Upřímně, bylo to vzájemné, ale on byl zákon. "Tak jak to vyřešíme?", otázal se. "Oficiálně nebo neoficiálně?" Je jasné, že jsem zvolili druhou možnost. "Takže až sem přijdu za půl hodiny, oheň bude uhašen a vy už tu nebudete, jinak oficiálně. Souhlas?" "Souhlas", přitakali jsme a on odešel, i světla auta zmizela v dálce. Ocenili jsme, jeho přístup a přestali přikládat na oheň. Zbyla nám jen dvě polínka. Když oheň dohořel, sebrali jsem se a odešli jinam. Noc byla klidná, déšť ťukal na celtu a my rychle usnuli. Bylo to ponaučení pro příště. Musíme si pořád připomínat, že se do prostoru přeci jen nesmí. Nikdy víc tak blízko cesty!

Bude se to zdát neuvěřitelné, ale ráno nepršelo. Dokonce svítilo sluníčko! "Jak ses vyspal?", provokoval Honza. "Jak? No představ si jak se asi cítí modrý kohoutek vedle toho červenýho někde v koupelně, tak asi tak, když to srovnám s tebou", pokusil jsem se nastínit rozdíl mezi Honzovým červeným sarkofágem a mojí modrou, průsvitnou a ke všemu ještě mokrou mumií. Když jsme zbourali přístřešek a sbalili věci objevila se lesklá vodní hladina. Byla tam, kde jsem měl spaní. Toužil jsem pravda jednou okusit pohodu vodního lůžka, ale nevím, nevím jestli to co jsem zažil bylo to, co slibují potulní prodejci vodních lůžek. Kdybych byl býval tušil, v pravdě nikdy bych nezatoužil!

Neděle už pak byla jen ve znamení pohody a návratu domů. Slunným dnem jsem se postupně propracovávali z brdských luhů a hájů ku Příbrami, kteroužto jsme se, jako civilizací zkažené hnízdo, pokusili obejít. Vyšlo to jen částečně. A tak za zvuků předměstí pulzujícího životem, došli jsme až k Honzovi domů. Nikdo tam nebyl. Poslední čajík, poslední potlach a už si to zase šinu ku Praze, kde na mě čekala moje Máňa.

A víte co se stalo doma? Nebudete tomu věřit, ale nezeptala se! Na co? No jak jsem se měl! Krom toho jsem objevil jeden podstatný rozdíl mezi mnou a rodinou mé ženy: "Kam si můžu dát odkapat mokrý boty po umytí?" ptám se. "Jak, mokré boty?" oni na to nechápavě. "No přijel jsem s botkami jak jetel od brdského bahna, tak jsem je umyl (vodou) no tak sou mokrý a chci je nechat uschnout!" začínám být nervózní. "My nikdy nemyjeme boty vodou." oni na to. "A co děláte, když je máte od bahna?" ptám se podrážděně. "My ještě nikdy neměli boty od bláta!" oni na to. A mysleli to vážně!