Datum:	27.1.2006 – 29.1.2006
Směr:	Turnov
Trasa:	Turnov – Klokočské skály – Turnov

MRKVIČKOVA VERZE

Kdo zná Tokugawu, ví, že je to člověk který vždy dostojí svým slovům, proto nás všechny velmi překvapila jeho nová akce na vskazovníku - byla zimní! Nikdo nezjišťoval, co ho přimělo k tomuto odvážnému činu, ale byli jsme rádi, že jedeme ven!

Akce byla již blizoučko, když do plánování začali promlouvat dva nové faktory - počasí a Švestka. Mělo býti vskutku mrazivo a Švestka to neustále zdůrazňovala. Navzdory všemu se ale akce konala!

Vše začalo již v Pátek. Šílený Tokugawa napsal šílený termín odjezdu, a abych byl na srazu včas, musel jsem překonat rychlostní rekord Žebrák - Praha Braník - Praha Hlavní nádraží, což se povedlo. Honza s Tomášem to neměli tak daleko, ale přesto přišli až po mě (a po termínu) bez většího spěchu a s úsměvem na rtech.

Tomáše jsem málem nepoznal. "Proč jste změnil své tradiční barvy cizinče?", táži se ho. Jen něco zamručel a dost. Skutečně jeho svítivě oranžová bunda s odrazkami a růžový batoh nikde. Měl tmavou bundu a maskáčový batoh, čímž nás dostal. Honza oprášil svůj starý mongomerák, což ve mně probudili vzpomínky na akce dávno minulé, poslední to záchvěv mojí paměti. Říkám poslední a chlapci dobře ví, o čem mluvím.

Ve vlaku bylo horko a cesta příjemně ubíhala. "Je to kilák po rovině, pak u jabloňky 300m do kopce, pak z kopce do údolí, kousek rovně pak vylezeme na kemp a je to" vysvětloval Tokugawa cestu. Musím říci, že se mi to nezdálo, ale ta moje paměť, tak jsem jen nesměle utrousil, že si pamatuji z poslední akce dlouhé táhlé stoupání přes město, místo deklarované roviny, ale byl jsem Tokugawou neurvale umlčen nejapnou poznámkou na mojí paměť. Kde byla pravda se ukázalo, když Honza zcela znaven tříkilometrovým stoupáním, upřel vyčítavý pohled na Tokugawu a tázal se po té slibované rovině.

Pod kemp jsem dorazili bez problémů a už se sápeme nahoru, první Tokugawa. Když tam dorazil, začal plakat "byly tu lavičky, ohniště, dřevo na otop a je tu … nic - ochranáři!!!" V dalších větách vyjádřil svůj vztah k ochranářům, ale to nám nepomohlo. Museli jsem na dřevo. Všude tma, zima a hlad! Trvalo to asi půl hodiny a byl oheň, pak večeře a bylo zase dobře. Spinkali jsme jako miminka až do rána.

Máme již jisté tradice mezi které patří i to, že když je s námi Tomáš, ráno vstane, udělá oheň, případně kafe, a pak vstaneme i my. Tentokrát měl však příliš teplý spacák a tak nám chvilku trvalo ho přesvědčit, ale nakonec to vyšlo. Ráno by bylo vcelku normální, jen kdyby mi Tomáš místo čokolády nepodstrčil polskou variantu PEPA, jenž není ani z poloviny tak chutné, což nyní, bohužel, mohu z vlastní zkušenosti potvrdit.

Celý den jsme pak prolézali kempy a jeskyně. Viděli jsme indiánskou svatyni a bylo nám dobře. Jen Honzu jsme museli dvakrát přesvědčovat, aby vlezl do svatyně, neb vstup byl pouze chodbou plazivkou a takovéto taškařice člověk s klaustrofobií opravdu nevyhledává. Nakonec tam vlezl a myslím, že nelitoval. Bylo tam teplo a vlhko. Tak vlhko, že se skoro ani nedalo fotit, skoro. Ve svatyni se opět prokázalo, že koupě širokoúhlého objektivu a blesku je nezbytností a neměl bych s nimi více otálet.

Poučeni nočním hledáním dřeva, zakempovali jsme dřív, snad i díky Tokugawovi, který se neohroženě vrhl do úzké skalní rozsedliny tušíc za ní kemp. Měl pravdu! Hodili jsme za ním jeho batoh, naskákali tam taky, a pak jsme se už jen kochali. Vedle kempu byly krásné rampouchy, vhodný to objekt pro naše objektivy. Trochu jsme otáleli s ohněm, přeci jen jsme byli poměrně blízko cesty, ale zima nám nebylo "Mám slivovici", špitl Tomáš, "taky brambůrky a oříšky", tiše dodal. Jeho batoh, nápadný velikostí, vždyť předčil i ten Honzův, začal vydávat svá tajemství.

Vypít celou lahev během deseti minut ovšem nebylo to úplně nejbezpečnější co jsme mohli udělat. "Já jsem tak v pohodě, mě je tak dobře, já skočím pro vodu" rozplýval se Tokugawa a pak skutečně skočil! Ze skály, kde i horská koza našlapuje jen s nejvyšší opatrností, seběhl kolmo dolů! Po rukou!! Pohlédli jsme na sebe s pochopením a vyrazili na dřevo. Šli jsme strání a Honza ukazoval "ten, ten a ten" kácel jsem soušky jednu za druhou, jak mi je Honzík ukazoval. "Pomohl bych ti, ale nemám s sebou nůž" děl s pokrčením ramen. Nuž co, řekl jsem si a bobroval jsem kmínky podle pokynu Honzova ukazováčku. Měli jsme šest soušek a dostat je na kemp, byla pěkná dřina! Podávali jsme si je vzhůru a byli jsme úplně mokrý, zvláště pak ta břízka, co jsme ji ani neztopili nám dala co proto!

Byl oheň, spousta dřeva a spousta pohody. Seděli jsme, klábosili, jedli, nahřívali se, jen ten Tomáš si porád hrál s telefonem. Psal, telefonoval, poslouchal rádio no fuj! Dorazil nás, když řekl, že mu nevadí Tokugawí chrápání, má přeci sluchátka celou noc! Na to konto se vyhlásila dlouhodobá soutěž s podtitulkem nejmastňáčtější věc na akci, kterou Tomáš tímto svým počinem zatím vede. Dlužno dodat, že Honza se svým červeným spacákem a sestavou karimatek (klasická + nafukovací) je v těsnám závěsu. Tomáš tahal dobroty z batohu, my je konzumovali, když tu se večer pomaličku stal nocí, a my šli spát.

Ráno bylo krásné, slunečné, beze spěchu. Posnídali jsme a pomalu se začali vracet směrem ku civilizaci.

Na nádraží byl pak ještě čas na jedno, já si dal jen čaj - Gruzinský a pak už nás vlak unášel ku Praze. Tomáš hrál celou cestu ruskou ruletu s lahví vody, která stála na stolku nad jeho nohou, pojídali jsme sušenky, čokoládu a též již tradiční kokosový ořech. Tomáš svoji hru prohrál, lahev nakonec spadla a voda z ní ho polila. Nic s i z toho nedělal a pokračoval druhé kolo s kokosovou skořápkou a kokosovým mlékem v ní. Naštěstí je trať u Prahy v poměrně dobrém stavu, takže skořápka se až na Hlavní nádraží udržela na stolku.

Závěrem musím ještě poznamenat, že příčinou naditosti Tomášova batohu byl Tokugawa, který ho k tomu prý nabádal, ačkoliv to celý víkend důsledně popíral.

Moje paměť je skutečně v žalostném stavu, několik příkladů za všechny: Na Klokočkách jsem již jednou byl, ale než mě o tom chlapci přesvědčili trvalo to půl hodiny. Soustavně jsem hledal krytku na objektiv, dávám ji vždy do stejné kapsy a pokaždé ji dlouze hledám neb nevím kam jsem ji vložil. Nejhorší ale bylo, když mne Tokugawa chválil, jak že jsem si pěkně vyspravil tu bundu, hlavně tu velikou díru vzadu. Odporoval jsem mu, že jsem si jen přišil knoflíky, ale vzhledem k tomu, že díra na bundě opravdu není, asi měl pravdu, rozplakal jsem se mu v náručí a on mne konejšil jako hodný strýček.

Svoji zapomnětlivost považuji za nebezpečnou chorobu. Jen považte, co se může stát: Dorazím domů (vzpomenu-li si kde bydlím) a nebudu tušit, kdože je ta paní, co se na mne zubí mezi dveřmi. Hrůza! Proto je od kamarádů velmi nepěkné, že si ze mne tropí žerty a zneužívají mé, řekněme, ne zcela fenomenální paměti. Ať tak nebo tak jsem jim již odpustil a doufám, že na další akci nebude třeba čekat další rok, či déle.