TOKUGAWOVA VERZE

Chcíp kanárek
Tak jsme přišli o kanárka. Tomáš vyměnil oranžový batoh a modrožlutou bundu za tóny až polotóny šedi a zeleni. Jak smutné! Kde jsou ty doby, kdy jsme v noci nepotřebovali baterku, svíčku či louč, neboť Tomáš svými reflexními barvami zářil jak kometa Betlémská a my za ním šli coby tři králové.

Mrkvička a jeho hlava
S naším maskotem to začíná jít z kopce. Zřejmě ubývá vzájemné propojení jednotlivých neuronů a Kukri J. Mrkvička Etalon Sepšták pozvolna přichází o paměť. Je to dost smutné, když uvážím, že akci co akci se k jeho přezdívce přidá další část. I my, zdatní junáci s neuronovou sítí hustou jako domeček molů v pytlíku mouky, máme co dělat, abychom si jeho alias zapamatovali. Snažíme se pomoci sobě i jemu tím, že důsledně dbáme na to, abychom Mrkvičku oslovovali vždy celým titulem. A já v tomto okamžiku zdvihám varovně prst! Kde tohle skončí? Vždyť už nyní začíná oslovení výše jmenovaného připomínat známou Kimovu hru! A to neberu v úvahu, že ke každé jednotlivé části Mrkvičkovy přezdívky si musíme pamatovat legendu vzniku a že Mrkvička sám si ještě musí uměle vytvářet mnemotechnické pomůcky, aby se ve vlastním jméně vůbec dokázal zorientovat!

Vezmětete si třeba poslední součást přezdívky, kterou Mrkvička získal na tomto jedinečném vandru. Sepšták! Napsané to vypadá podivně, avšak pokud jméno vyslovíte, zjistíte, že smysl je zcela jasný, došlo pouze k prohození dvou písmen. Seš pták! Zřejmě je prohození způsobeno tím, jak Mrkvička zapomíná. Ví, co chce říct, myšlenka je jasná. Ale vybavit si ona slova... foneticky to znělo asi nějak takhle: Sepš ták! Dám si za úkol, že Kukri J. Mrkvičku Etalona Sepštáka naučím foneticky Lambadu: "Šóran dusifoj, kéjum džíja sómi fešorááá..."

"To je fajn, Kukri J. Mrkvičko Etalone Sepštáku, že sis zašil tu bundu, něco tak pěknýho jsem (s výjimkou Honzova montgomeráku) neviděl."
"No jó, přišil jsem pár knoflíků..."
"To jo, ale hlavně tu díru vzadu, co ti ji udělalo kukri."
"Kdepák, panáčku, ta tam pořád je."
"Neříkej, a kde?"
Mrkvička se začal točit jako na obrtlíku, jak se snažil pohlédnout si na záda. "Dyk tady byla..."
"No jo, ale už není. Vždyť jsi mi to sám říkal, žes to nechal zašít."
Mrkvička se zamyslel a půl hodiny nemluvil.
Po půl hodině se ke mně přitočil a nenápadně se zeptal: "Ty, fakt jsem ti to říkal?"

Krásy Klokoček
Jsme lumpové a porušujeme zákony. Spíme v lese. Jíme v lese. Vylučujeme v lese. Jsme nenápadní a hrajeme si s ochránci přírody na schovávanou. Nebaví nás to. Když jsme přišli na kemp Smeťák, nepoznal jsem ho. Lavičky nikde, ohniště nikde, podestýlka nikde... Na Jelením kempu jakbysmet. Ochránci jsou jako Sysifos. Odklidí. Vandráci postaví. Ochránci odklidí, vandráci postaví. Koloběh. Chápu je, ty ochránce. Oni by zase měli chápat nás. My přírodu neničíme. My ji milujeme. Není těžké to pochopit.

Navštívili jsme všechna moje oblíbená místa. Svatyni, která způsobila Honzovi drobné obtíže, neb plazivka k ní je v jednom místě opravdu dost úzká. Tahle svatyně doznala od mé poslední návštěvy před nějakým tím rokem podstatné změny. Zútulnila se. Vypadá teď jako opravdová svatyně, kde se mísí vlivy mnoha kultů. Sošky, kříže, tibetské modlitební praporky, růžence...
Dále Jelení kemp bez palisádové zdi (ochránci dík), Faustovu díru bez lana (ochránci dík), Postojnou, Skok smrti, strom, pod kterým je pochována Maggie, strom, u kterého Gaia píchala zahnojenou jehlou Bobovi ucho... Mám to tam vážně moc rád.

Příště se ale odlepíme z místa a povinně si vezmeme den dovolené. Obejdeme Valečov, Klamornou, Drábské světničky, Mužský, Klokočky, Kozákov, Valdštejn, Suché skály, Kost a Trosky. Takový komorní malý výlet.

Jak se fotí rampouchy
Pominu-li rampouch na konci Mrkvičkova nosu (víte o tom, že si Mrkvička dokáže vyčistit nos jazykem?), který není moc fotogenický, fotily se mi rampouchy výborně, ač náš delegovaný velmistr fotografie Honza tvrdí, že se vyfotit nedají. Fotky už jsem viděl, 90% jich dopadlo skvěle. Zatím jsem ale neměl čas je zpracovat, fotogalerii doplním, jen co dokončím účetnictví, vychovám Andulku a narostou mi vlasy.

Druhou noc jsme spali na kempu Korea. Jsem tomu rád, neboť už vím, kudy se k němu dostat zvrchu a kudy zdola. Zatím byl tenhle kemp jen přibližně tušen, ale díky mé neskutečné obětavosti a osobnímu hrdinství jsme jej skutečně nalezli. Jen jsem při tom nalézání hodil šílenou hubu do sněhu, čímž má obětavost a hrdinství vzali za své. Korea je luxusní trojpokoják s ohništěm a připraveným dřevem. V zimě disponuje vlastním ledopádem, kterýžto jsme fotili všichni jako smyslů zbavení. Nutno podotknout, že některé rampouchy odporovaly přírodním zákonům.

Mastňácká soutěž a její kontumační vítěz
Tomáš! On to je, kdo bude na věky věků vyhrávat soutěž o to, kdo s sebou na vandr přiveze nejmastňáčtější předmět ze všech. Kupříkladu na tuto akci přivezl lahev vodky a, nastojte, brambůrky a pytlík buráků. Dále pak vezl handsfree k mobilu a celou noc poslouchal rozhlas. Občas nás probudil výkřikem: "Mínus osmnáct stupňů!" Dále pak celou akci telefonoval. S ženou třikrát denně, s matkou jednou denně. A to jsme soutěž o nejmastňáčtější předmět vymysleli až tuto akci - nemohl s ní tudíž počítat dopředu!

Jak se v noci spí
Honza nám všem upíjí krve. Je totiž masochista, a tak nosí na zádech asi osmdesát kilogramů věcí. Jeho oranžový spacák 'do teplot, jaké u nás letos ještě nebyly' vypadá jako egyptský sarkofág Ramsese II. Honza je v něm dokonale izolován a připraven k pohodlné cestě do Morfeovy náruče. Obzvlášť, když si uvědomíte, že ještě leží na NAFUKOVACÍ karimatce! Tak nevím, jestli náhodou soutěž o největšího mastňáka nevyhrál tentokrát on! My ostatní se noci obáváme - Honza se na ni těší a ráno nás provokuje slovy: "To jsem se nááádherně vyspal.". Ze spacáku vylézá poslední, to když už opravdu dostává strach, abychom mu něco závistí neudělali.

Kamarádi
Mohlo by se vám zdát, že do svých kamarádů šiju poněkud hodně. Nebuďte na omylu. Jsou to ti nejlepší kamarádi, které si mohu přát. Je s nimi sranda. Je na ně spoleh. Jsou obětaví. Dávají mi najíst, sekají mi dřevo, zapalují mi ráno oheň, půjčují mi kožich, kupují mi Turnovský větrník. Mám je rád.