19. července 1996
Sedím na nádraží v Plané u Mariánských lázní a píšu o tom, co jsme právě zažijeme. Je tu Bob, Franta, Michal a já s Míšou. Cesta sem nám utekla za bujarého veselí, neboť Michal s Frantou rozpoutali v kupé vodní bitvu. Nosí s sebou totiž flintičku na vodu. Naštěstí jsme byli v kupé sami. Téměř. Jeden člověk to vydržel až do konce a zdálo se, že se i baví a druhý po několika přesných zásazích kupé urychleně opustil… Vody bylo všude jak po průtrži mračen. Zbytek cesty jsme si dělali legraci z toho, jak pojede Michal zpátky domů.

Totiž tahle akce byla trošinku výjimečná, protože Michal dostal další z jeho nápadů. Jít bosky přes žhavé uhlíky. Já vám povím, kam on na ty nápady chodí… Mluvili jsme o tom, jak ho na nádraží dovezeme ve vozejku a jak bude ve vlaku vřeštět a úpět a foukat si ohořelé pahýlky.

Právě teď Franta a Michal opět stříkají. Jistá osoba ženského pohlaví se dovolila optat, zda jsou zdraví, načež jí Michal odpověděl plnou dávkou ze svého děla, na což osoba reagovala otázkou, jestli prý chce Michal pár facek.Tím prozatím celý incident skončil.

Přestřelka samozřejmě pokračovala dál i přes dotěrné dotazy železničářů, jestli prý hodláme nádraží také vymalovat a co hůř, pokračovala i ve vlaku, zaplať pán Bůh jenom chvilku.

Když jsme v bujaré náladě opustili pohostinné teplo vlaku ve Stráži u Tachova, dostali jsme takříkajíc ránu do nosu, neboť bylo +2°C. Podotýkám, že je červenec.

Na horním tábořišti byla Srdcata a hlídku měl Jezevec. Asi tu randil s Krtečkem: "Stůj, kdo seš?!" zavolal, když si všiml, že se k němu někdo blíží. Odpovědělo mu hrobové ticho, jen těžké okované boty dusaly stále blíž.

"Kdo seš a jak se menuješ?!" ptal se znovu, když uviděl Michala, který šel první. Bylo krátce po půlnoci a tak temnota změnila naše rysy k nepoznání. My ostatní měli na Michala ztrátu asi deseti metrů, tak si Jezevec myslel, že jde jenom jeden člověk.

"Kdo seš? Vodpověz, nebo ti nakopu držku!" Strach v něm vyburcoval rváče. V tom se za Michalem objevily čtyři další postavy, což Jezevce vykolejilo. Asi poznal, že ten, komu bude nakopána držka, bude s největší pravděpodobností on a řekl jen: "Ugh…"

Nic jsme mu neudělali…

Vlčata jsou na dolním tábořišti. Olda a dvě ženské ještě seděli u ohniště. Dali nám jedno týpko, úplně prázdný a úplně stranou. Seděli jsme s nimi asi do dvou hodin. Pak Bob rozdělal v týpku oheň.

20. července 1996
Probudil jsem se první, ještě před budíčkem. Obloha je úplně modrá. Umyl jsem se v potoce, vylezl na strom a pověsil hinomaru - japonskou vlajku. Kolem běhal Švejk s Vlčaty a říkal tomu rozcvička…

Ke snídani byl chleba s rybičkovou pomazánkou. Potom jsem se Švejkem a Míšou dojeli do Stráže na hřbitov pro vodu a pak jsem s Michalem až do oběda řezal dříví na ten jeho "přechod". K obědu jsem měl bramboračku, kterou tady vařili pro všechny a chleba se sýrem. Teď je poledňák, jdu se opalovat.

Všichni jsme vyrazili na borůvky. Strašná práce, ale je jich tu docela dost. Naplnil jsem pitítko a rozmatlal borůvky s cukrem. Prima bašta. Dolil jsem to trochu vodou, aby bylo víc šťávy.

Chvíli na to jsme šli opět na dříví a postavili hranici. Michal se začíná pomalu bát, chápu ho.

Vzal jsem si s sebou málo jídla. Mám věci jen na vaření, všechno ostatní jsem už snědl. Už se těším, až oheň zapálíme a ohřejeme si na něm jídlo. Mimochodem, dneska je sobota, a tak nás čekají kompoty. Vzal jsem si mandarinky.

Krátce po půl deváté Michal oheň konečně zapálil. Hořelo to dobře a rychle. Přikládali jsme se Švejkem a vzpomínalo se na oddílovou minulost. Chechtali jsme se jako blázni. I Michal se musel smát, jinak by totiž strachy řval. Potom, chvíli před chůzí už jen seděl na lavičce a koukal do ohně a moc nemluvil a my vedli řeči o těžkých spáleninách a amputacích.

Pomalu nastal čas. Došli jsme s Michalem pro vodu do dvou lavorů, kde měly posléze to drama zakončit jeho nohy. Rozsvítili jsme petrolejky, naštelovali kameru a foťák. Vzal jsem do ruky hrábě na rozhrnutí uhlíků a hned je zlomil. To nám to pěkně začíná. Hrábě se v té výhni žhavily, zatímco Michala poléval studený pot. Byly to jediné kovové hrábě v táboře. Znamená to konec akce? Ne! Páťa je během mžiku očka opravil. Začal jsem rozhrnovat uhlíky. Sálalo z nich takové vedro, že přešel humor i ty nejotrlejší vtipálky. Cesta byla konečně připravena.

Katovi pacholci stáli kolem ohně a Michalovi už nic, opravdu vůbec nic nezabránilo, aby nastoupil hrdinnou cestu mučednické smrti…

Začal jsem filmovat. Michal se odhodlal a s vypětím všech sil vkročil mezi žhavé uhlíky. Všichni jsme čekali, až začne řvát. Někdo prohodil, že bychom mu měli dát roubík, aby neprobudil tábor…

Michal udělal asi šest kroků po uhlících a s každým krokem napětí v jeho tváři povolovalo. Zázrak? Boží vůle? Síla vůle? Meditace? Ani jedno. Prostě to nepálilo.

Když Michal svou cestu zakončil v lavorech s vodou, řekl jen: "Kurva, vono to nepálí!" Všichni jsme si jako na povel začali sundavat boty a ponožky. Nakonec to dopadlo tak, že Michal šel 3x, Bob taky, Franta 3x, Švejk 3x a já dvakrát. Fakt to nepálilo, i když to vypadalo příšerně. Přísahám. Michal měl, jak jinak, zkaženej víkend, protože neutrpěl ani jednu popáleninu třetího stupně, pokud neberu v úvahu v poledne spálené prsty o pitítko…

Kamera točila, spoušť cvakala, kdo to chce vidět, ať se podívá… Oheň neoheň, hřebem večera byly kompoty. Pak jsme šli spát. Všichni jsme měli zmrzlé nohy, až na Frantu, který má pár puchýřů.

V sobotu 27. 7. 1996
se Franta Bucek oběsil.
Vždycky na něj budeme
vzpomínat…