Utekl nám týden a my se opět sešli na Wilsonově nádraží. Ostatně - jako vždycky, když jedeme na sever. Tuto akci jsme měli v plánu navštívit kemp Maggie na Jizeře, což se nám po dlouhém trápení nakonec i podařilo. Leč - nepředbíhejme!

Zatím pokaždé, když jedeme na Magiin kemp, procházíme z Desné do Kořenova tunelem, který je jen o pár metrů kratší než kilometr. Minule jsme nadávali, že musíme jít po kolejích, ale dnes byla cesta tunelem vysvobozením. Pořád je lepší jít po suchých kolejích, než po kolejích, na kterých leží dvacet čísel sněhu. Šlo se sice dost špatně, ale cesta rychle ubíhala, protože jsme v jednom kuse spekulovali o Simoně.

Třikrát jsme se v Desné na ni ptali, leč marně. Je to jev, který by stál za podrobnější statistický průzkum, protože Desnou obývá asi stovka Simon. Tak jsme to hodili nakonec za hlavu.

Co nás ten den opravdu těšilo, bylo to, že všude kolem byl sníh. Až do Tanvaldu jsme totiž z vlaku žádný nezahlédli. To poněkud napravilo náš detektivní neúspěch se Simonou, protože už z nádraží jsme šli v bílých hadrech.

Bylo asi tak 23 hodin, když jsme v Kořenově kousek od závory začali hloubit nocleh. Tam jsem si také uvědomil, že na akce do sněhu je má U.S. polní lopatka nepostradatelná a že ji tedy budu muset vozit neustále. V lese bylo asi 40 cm sněhu a vzduch měl -2°C.

Místo, které jsme si vybrali k přenocování, se po odklizení sněhu vyznačovalo třemi velkými kořeny. Jeden přímo pod hlavou, druhý v oblasti zadku a třetí u kotníků. Vypadalo to příšerně a v létě bychom o takové místo ani nezavadili. Ovšem když jsme si pod sebe nastlali oblečení, stalo se z kořenů velice anatomické lože a mě nezbývalo než konstatovat, že tak dobře jsem se ještě nikdy nevyspal a že napříště si budu hledat flek jen hustě zakořeněný!

V sobotu nás čekal Harrachov. Vlastně čekal na Michala. Tato akce byla totiž první, na kterou si vzal svoje minilyže, které mám mimochodem také, jenže ve stavu nedodělaném. Zaplatil si čtyřicet korun za lanovku a zatímco já na něho čekal dole, spustil se z Čertovy hory po červené sjezdovce. Bohužel jsem při tom nebyl, takže mohu tlumočit jen Michalova vlastní slova. Padal každé tři metry, tzn. celkem asi 350 pádů. Zničil si vázání a seznámil se s jedním snowboardistou, který padal stejně často. Dolů přijel úplně zmáčený a trvalo mu to tři a půlkrát déle než normálním lyžařům. Ještě si vzpomínám, že tento sjezd podnikl v plné polní a s přilbou na hlavě. Amen.

Já při tom čekání na kost promrzl, a tak jsme se zašli ohřát do knajpy Varšavjanky, kde Michal přivodil jednomu číšníkovy mentální šok svým prohlášením, že se jde koupat do Jizery.

Vraceli jsme se stejnou cestou do Kořenova. To bylo pro Michala štěstí, neboť si mohl vzít teploměr, který zapomněl na místě našeho nočního odpočinku. Byl to totiž teploměr z lednice jeho mámy a Michal by dostal doma nabacáno.

Odtud jsme pokračovali dál pod most a pak po cestě s červenou značkou. Teď v zimě tu však žádná cesta nebyla. Jen běžecká stopa. Ve sněhu se nám nešlo moc dobře. Propadávali jsme se při každém kroku pět centimetrů hluboko. Běžkaři z nás asi moc velkou radost neměli.

Stopa vedla celou dobu do kopce. Pot z nás jen lil a před očima běhaly černobílé tečky únavou. Konečně jsme přišli na místo, kde jsme měli opustit stopu a jít asi čtvrt kilometru lesem, přímo do kempu. Prvním krokem mimo cestu jsme zabředli po stehna do sněhu. A v ten okamžik jsme si uvědomili, že běžkařská stopa byl dar. Tímto prvním krokem nám začalo arktické peklo. V lese ležela spousta padlých stromů, které ovšem teď nebyly pod sněhem vidět. Neustále jsme se bořili, rychle se setmělo. Ukázalo se také, že Magiin kemp je daleko, daleko dál, než 250 metrů.

Dobrodili jsme se k nějakému potoku a rázem vyvstal problém, jak se přes něj dostaneme. Očím se potok zdál úzký, nanejvýš půl metru, ovšem z obou stran byly obrovské návěje, takže jsme nevěděli, kde končí pevná půda pod nohama a kde se propadneme do sněhu a vody. Michal našel strom, padlý přes potok. Smetl z něj vysokou sněhovou čepici a velmi pomalu přešel na druhou stranu. Pak jsem byl na řadě já, jen jsem neviděl, kam šlapu a navíc mi to strašně klouzalo. A nebyl bych to já, kdyby mi to také nakonec neuklouzlo. Snad bych se bez Michalovy pomoci sám ani nevyhrabal.

Než jsme došli na kemp, padla tma. Sníh zářil bělostí i do noci, a tak bylo vidět víc než dostatečně. Pot z nás lil, síly nás opustily, ale já byl štěstím bez sebe. Věřím, že Michal taky. Takový pocit všepřesahující svobody a naprosto ryzího přátelství jsem měl poprvé v životě. Nikdo z těch, co sedí doma a něco podobného nezakusí, to nemůže pochopit. Slyšel jsem jasněji, viděl ostřeji, vnímal všechno kolem sebe.

Když jsme konečně byli na místě, myslel jsem, že usnu tak, jak jsem. Zmobilizovali jsme poslední zbytky sil a prokopali jsme se padesáti centimetry sněhu na zmrzlou zem. Poprvé jsem porušil svůj zvyk a navečeřel jsem se ve spacáku. Jako tečku za perným dnem jsem si dal ananasový kompot, mírně přihřátý na liháči.

Do Kořenova jsme se nevraceli po vlastních stopách, což se ukázalo jako moudré. Prorazili jsme si cestu lesem na běžeckou stopu za slabou čtvrthodinku, a to přímo na místo, kde jsme ji včera opustili. To jsme ale šli moc doprava. Nezlobili jsme se proto na sebe. Byli jsme odpočatí, najedení…

Michal se vykoupal v Jizeře (voda 0°C, vzduch -5°C). Chvíli mu sice trvalo, než se přes ledy do vody dostal, ale splnil, co si předsevzal, a tak neměl "zkaženej víkend".

Čekání na vlak jsme si zkrátili v kořenovské hospodě dobrým jídlem (svíčková a pohár).

V Tanvaldu jsme přestupovali a já zahlédl v jednom vagónu sedět Simonu. Hned jsme nastoupili a sedli si k ní. Jediný, kdo z našeho opětovného setkání neměl radost, byl Simonin nesmírně žárlivý přítel, který má na svědomí, že jsme se se Simonou přes měsíc neviděli, protože když se o nás dověděl, nakázal jí, aby jezdila do školy jinou tratí. Po měsíci však jeho ostražitost polevila a to byla osudná chyba.

I kdyby jí její žárlivý přítel naše adresy roztrhal, nevadí. Máme totiž její a tak to má být. Michal ještě Simonu přes její odpor vyfotografoval a to je už konec.