| Datum: | 25.3.2005 – 28.3.2005 |
| Směr: | Brdy |
Bylo to již nehezky dlouho co jsme naposledy vyjeli, a proto jsem uvítal Honzův návrh na velikonoční vandr. Cíl byl zřejmý, přejít Brdy, případně dostat se kam až to zvládneme. Akce se dohodla na poslední chvíli a tak Tokugawa nemohl neb již přislíbil Tomášovi návštěvu Velkého Března za účelem koštování zdejší "Zrzavé vody". Když nám oznamoval, že s námi nemůže, předstíral lítost tak zdařile, že jsme mu to uvěřili.
Vše začalo v Pátek. Tentokrát jsme se sešli bez větších problémů a dokonce ČD vypravili vlak včas, byl to opravdu slibný začátek. Výstupní stanice Řevnice a my už se valíme ven jak o život. Vlak odjel a my lehce znejistěli, trochu se to za těch deset let od posledně změnilo. Byla již tma, ale támhle byla určitě bouda, tady haldy uhlí a tak jsme měli chvíli pocit, že jsme jinde. Za vsí to pokračovalo, Paseka místo lesa, les místo paseky a tyhle stromky nám o pár metrů povyrostly. Přešli jsme Babku a večer byl vlahý. V dáli houkala sova a okolo šuměl les.
"Budeme spát na našem starém oddílovém místě", pronesl Honza. "Je tam velký suchý strom, to najdu", dodal. Husté křoviny se střídali s ještě hustšími a mě bylo jasné, že jdeme správně. Místo jsme našli, jen po těch letech malá změna, ze suchého stromu zbyl jen suchý pařez. Večer byl kouzelný, plný pohody, kouzla ohně a buřtů. Tedy buřty jsem měl já, Honza drží až do neděle půst. Postavili jsme přístřešek poprchávalo a i meteorologové strašili.
Ráno bylo jak z pohádky krajina se zalévá sluncem ševelí vítr ve větvích a my máme před sebou prodloužený víkend. Náladu mi nezkazilo ani to, že jsem včera někde ztratil klobouk. Ušli jsme jen kousek a stop, budeme fotit, plán na přechod Brd byl ohrožen. To však nebyl jediný problém. Již včera jsme měli pocit, že kopce vyrostly, batohy ztěžkly a vše je nějak dál.
Stále jsme mysleli na Tokugawu, bylo nám líto, že nejel, odpočívali bychom častěji. A také jsme přestávali věřit v jeho lítost z neúčasti. Cesta nás vedla pod hřebeny. Na hřebeni omšelé vojenské objekty okolo cesty stará dubiska, jak ze země druidů. Fotil jsem a při každém snímku si povzdechl, "to by chtělo širokáč, ach jo". Debata se stočila na focení. Zjistil jsem, že mnou postrádané vybavení by bylo možno pořídit za pakatel, cirka sto tisíc, ach jo!
Vděčným tématem hovoru byl Tokugawa. Věděli jsme přesně, jak by co komentoval, jak by se choval, co by se mu líbilo a co ne. Došlo to tak daleko, že jsem ho jednu chvilku viděl, jak jde vedle mne!
Večer se blížil a my diskutovali dál. Malý potok, klikatící se v těsném korýtku, rozvášnil moji duši vodáka. "Bejt tak dvacet centimetrů velkej , mít malinkýho singlíka, to by byla super voda!" povídám. "Ale představ si, jak vylezeš zmáchanej a otlučenej o pět metrů níž, zvětšíš se a můžeš jet zas!" kontroval Honza. "Blbé by ovšem bylo někoho potkat, ten by asi koukal, kde se vzal vodník uprostřed brdských lesů." A tak to šlo dál a my zmenšovali vše, batohy, auta, lodě, letadla, až jsme konečně došli na kemp. Znali jsme ho již z dřívějška byl luxusní, okolo spousta dřeva, krásné ohniště, jen jsme nenašli kde se spí. Kdyby jsme byli maličcí jistě by jsme místo našli lépe.
Dneska jsme se pro celkově neutěšený stav našich tělesných schránek definitivně vzdali cíle, tedy Rožmitálu pod Třemšínem. Operativně měníme cíl, přes Tok na Příbram. Opět jsme si nemohli nevzpomenout na Tokugawu, Tok je totiž jeho oblíbené místo! Byli jsme skoro nahoře, jdeme okolo vrcholu přes plochu, na severní stranu a tam nás čekalo velké překvapení, sníh! Bylo ho místy přes půl metru byl mokrý, okolo spousta vody, pod ním hluboké díry. Bylo nám jasné, že se to Tokugawa nějak dověděl předem a definitivně se prokázalo, proč dal přednost Březňáku!
Šlo se špatně, všude voda, nikde místo na spaní. Les byl vysoký a začínalo se stmívat. Všude bylo vidět stopy zvěře, ale co jsme našli kousek dál nás dostalo. Cestu nám překřížil výrazný tmavý pruh o šířce 325 mm. Táhl se napříč kam jen oko dohlédlo, že by UFO,hádali jsme a jali jsme se anomálii zkoumat. Výsledek byl neuvěřitelný! Byly to bobky! Šli jsme podél bobkodráhy a došli k luxusnímu krmelci. Rozhodli jsme se ho využít coby ložnice a popošli kus stranou, juknout se po "kuchyni". Našli jsme potok, přeskočili na druhou stranu a udělali oheň. Honza měl po půstu a já ho chytil na kus špeku. Seděli jsme a vychutnávali si poslední večer a špek.
Myslím, že je zřejmé, že mezi námi a krmelcem byl potok. Proč jsme ho přešli na druhou stranu dodnes přesně nevím, ale stalo se. Tedy stalo se to málem osudné Honzovi při cestě ke krmelci. Nějak neodhadl výšku protějšího břehu a jaksi nedoskočil. Co přesně udělal nevím, byla tma, ale zřejmě se odrazil od hustšího vzduchu nad potokem, udělal salto a najednou zase stál vedle mne, tam odkud před chvilkou vystartoval. Na podruhé to ovšem již bylo brilantní!
Noc byla klidná a spaní báječné. Jen ráno, při zběžné prohlídce okolí jsme dospěli k názoru, že se zdržíme, mohl za to ten potok, byl extrémně fotogenický. Skákali jsme ze strany na stranu, nahoru dolů, byla to krása, pak jsme si ještě malinko pohráli s makrofotografií a to už jsme vážně museli jít.
Nakonec jsme se nedostali ani do Příbrami, cesta tam je poněkud dlouhá a nudná, a tak Honza zavolal Vendulce, zda-li by nás nevyzvedla již v Obecnici, že na ni počkáme u orosené sklenky. Souhlasila a my čekali, jen místo točeného byly dva lahváče, neb na pondělí Velikonoční měly všechny místní osvěžovny zavřeno. Ale pak už přijela Vendulka i s Majdalenkou a to byl definitivní konec téhle akce.
Pár slov závěrem: