Týden utekl jako voda a před námi byla další akce. Ovšem její začátek bych posunul už na úterý, kdy za mnou přišel Michal do práce. "Jdeš se mnou kupovat videokameru!" řekl jen a víc nemusel. Takže jsme byli od úterka jako na trní, až natočíme první záběry.

Nasadil jsem na Arwina čerstvě dodělané sněžnice a hurá do Krkonoš. Předpovězeno bylo 70 centimetrů sněhu na Labské boudě a sněžení.

Ve vlaku do Jablonce nad Jizerou - Hradska nás chvíli před vystupováním začal obtěžovat nějaký místní opilý poblijón s lahví bílého cinzana v ruce. Přátelství v nás ale nevyvolal, což bylo patrné z našich kamenných tváří. Ještě si vzpomínám, že se smál jako když zvrací, v čemž ho Michal mistrně napodoboval.

První nocleh jsme si udělali asi po pěti kilometrech. Odházeli jsme tak 15 cenťáků sněhu až na zmrzlou zem. Noc to byla velice nepohodlná a teplo mě v mém čerstvě vypraném spacáku odmítlo navštívit. Častokrát mě probudila promrzlá chodidla!

Náš první pohled s ranním rozbřeskem patřil šedivým mrakům, slibujícím vydatné sněžení, na které jsme s nadějí čekali, protože sníh ležící všude kolem byl natolik zmrzlý, že se po něm dalo bez námahy chodit, a tak nám byly sněžnice k ničemu. Než jsme však nocležiště stačili opustit, vyjasnilo se do odstínu azurové modři. Nasadili jsme tedy místo sněžnic brýle proti sněžné slepotě.

Cesta na Dvoračky utekla za občasného filmování docela rychle. Tam nás upoutalo několik pejsánků zapřažených do saní a také to, že jsme potkali Píďu a Ušatou, kteří si vyjeli na běžky. Posíleni litrem dršťkové polévky jsme se s nimi rozloučili a vyrazili na Labskou boudu, kde jsme pojali nápad přenocovat přímo na hřebeni. To jsme ale ještě netušili, co nás tam čeká…

Počasí bylo náramné, takové, jaké se nedá zažít nikde jinde než na horách při troše štěstí. A to jsme zatím měli. Nahoře na hřebenech foukal silný vítr a nám boty klouzaly jako brusle.

Zašli jsme si na čaj do Labské boudy, stejně jako na poslední akci do Krkonoš koncem září. Tehdy nás velmi neochotně obsloužila jistá servírka. A tato servírka tu byla i dnes, jen poněkud pozměněna k lepšímu. Dala se s námi do řeči. Nejdřív nám řekla, že se jí líbí americké hadry, což nám zalichotilo, vezmeme-li v úvahu, že nám lidé spíš nadávají. Vyprávěla nám, jak spadla do Labského dolu, když se vracela opilá ze Špindlerova Mlýna z diskotéky. Sedmisetmetrový pád z velmi, velmi prudkého srázu plného skal. Celé tělo měla zjizvené jako manželka vrhače nožů - začátečníka. Sama, krváceje z četných ran, došla zpátky na Labskou, když před tím vyšplhala těch 700 metrů.

Ptala se nás také, kde budeme spát. Řekli jsme jí, že na pláni. Chvilku jí trvalo, než tuto informaci strávila, avšak o to víc nás překvapila svou žádostí, zda nemůže jít s námi, že něco podobného ještě nezažila. Upřímně řečeno - my také ne. A protože měla velmi vyvinuté… atributy ženské krásy, řekli jsme ano.

To mělo za následek tři věci. Zaprvé zaplatila za nás (i přes náš odpor) útratu. Bránili jsme se zuřivě, ale když si servírka usmyslí, že si od vás peníze nevezme, není snadné jí je vnutit, že. Dále přinesla každému velký grog. Bylo to od ní hezké, zřejmě se nám chtěla odměnit, ovšem netušila, jak moc se musím přemáhat ten grog vypít, neboť tento nápoj mi opravdu nepřirostl k srdci. Ale přemohl jsem se a abych neurazil, statečně jsem to do sebe obrátil. Náhle byl celý svět tak nějak hezčí… A do třetice jsme museli vykopat díru o jednoho člověka větší. To nám trvalo zhruba hodinu a opět se osvědčila lopatka, bez které bychom tam hrabali ještě dnes. Vítr fučel, do tváře nás sekaly droboučké kousky ledu svištící po planině, tma byla jako v pytli a my statečně kopali a kopali.

Záhrab byl asi metr hluboký, tři metry dlouhý a skoro dva metry široký. Při práci mi rukavice zkameněly a přimrzly k násadě lopatky, div že jsem ji nemusel Michalovi půjčit i s nimi. Nohy jsem téměř necítil. Michal mezitím nosil chvojí pod sebe z okolních kosodřevin a posléze i já, za což se Krakonošovi velmi omlouvám. Za hodinu a tři čtvrtě byl záhrab definitivně dokončen a my šli pro Lenku (tak se ta odvážná lady jmenovala).

Hned ve dveřích nás překvapila, že nemá vlastní spacák. Než nám došlo, co by to mohlo také znamenat, vypůjčila si jeden z místní základničky horské služby. Až venku jsme zjistili, že se nejedná o spacák, nýbrž o roztrhanou plachtu ze stanoviny, do které se balí zranění a… mrtví lyžaři.

V záhrabu bylo velmi teplo a velmi těsno, takže jsme si ani nevařili. Lenka s námi vydržela až do nádherného rána, třebaže celou noc nespala. Nám bylo sice teplo, ale nespali jsme starostmi o Lenku (21 let) také. Odkryli jsme plachtu a sledovali východ slunce. V miliardách ledových krystalek se zrcadlily oranžové paprsky a nám bylo opravdu nádherně, pominu-li okolo poházené odpadky, které zbyly po svačině naší nocležnice. Ale nakonec všechno dobře dopadlo a my stoupali s Labskou boudou a Lenčiným pohledem za zády k Sněžným jamám.

Připadali jsme si jako za polárním kruhem. Vůkol jasná modrá obloha, nekonečná bílá pláň, nikde nikdo, jen my dva…

Jakýsi zbloudilý polský meteorolog, který vypadal jako pravý polárník, obdivoval naše sněžnice. Nad celým Polskem byla smogová čepice. Kromě hor již není úniku. Smog, inverze, ozónová díra…

Doklouzali jsme se na Voseckou boudu, kde jsme si na lihovém vařiči ohřáli ze zmrzlé vody polévku. Neodradil nás ani vichr zuřící všude kolem. A dál podél Mumlavy až do Harrachova. Jeli jsme jako na běžkách. Na nádraží jsme došli docela unaveni, ale už jsme vymýšleli příští akci.