Stejně tak rychle, jak utekl starý rok, se vynořila i otázka, kde strávíme jeho poslední chvíle. Vloni jsme byli s Michalem a Frantou na Exzitu, čili Experimentálním zimním táboření, které pořádala Tábornická unie. Byl to v pořadí druhý ročník a Michal se zúčastnil obou.

Exzit byla akce, na které jsem si vyzkoušel spoustu nových věcí. Poprvé jsem spal v zimě venku. Poprvé jsem slaňoval z rozhledny. Poprvé jsem plaval pod ledem. Poprvé jsem strávil silvestrovskou noc na hlídce. A abych nezapomněl, poprvé jsem si uvědomil, že ne všechno, co řeknu, také splním. Rozhlednu jsem neslanil z vrcholku, neboť při pohledu z té výšky jsem se málem posral a ten led jsem také nepodplaval, protože jsem nedokázal přesvědčit se, abych si namočil hlavu. Ale jinak jsem v té vodě stál až po krk, fakt.

Také spousta dalších věcí byla poprvé. Třeba opice, i když nezamýšlená a téměř by se dalo říci, že náhodná. A musím se pochválit - dokonale zamaskovaná.

I stalo se, že se třetí ročník nekonal. Nakonec jsme se s Míšou a Michalem dohodli, že pojedeme k němu na chatu. Vzali jsme i Meginku. Nebudu tu psát hodinu po hodině co se dělo, protože se nedělo mnoho. Ale co se dělo (a stálo to za to), o tom napíšu, že se dělo.

První, co jsme po příjezdu zjistili, byl vcelku zajímavý přírodní úkaz, a sice že vevnitř v chatě byl větší mráz než venku. Hnedle jsme my muži popadli pilu a šli do lesa na dříví, zatímco ženy (Míša & Magii) zatopily.

Přelezli jsme vrátka sousedovic plotu a hledali soušku. Bohužel se valem stmívalo. Nakonec jsem to byl já, kdo našel jednu jedinou soušku v celém tom povedeném lese, ale nebyla to souška, na jaké jsme si zvykli na táborech ve Stráži. Tohle byla jejich 300letá sestra. Byla stará a bez větví a na první pohled bylo vidět, že ji už měl někdo snahu porazit. Začal když mu bylo osmnáct a skončil v pětasedmdesáti, když zjistil, že tato souška je opravdu nad jeho síly. Díky němu nám trvalo přeříznout kmen podstatně kratší dobu. Jaké ale bylo naše překvapení, když se kmen jen lehce naklonil a dál vesele stál. Třásli jsme s ním, strkali a kopali jsme do něj, leč marně.

Opět jsme přelezli sousedovic branku a vrátili se asi po hodině marné práce do chaty pro lano, kterým jsme hodlali kmen vyprostit z větví. Pro jistotu jsem s sebou vzal dva dělobuchy a přilbu. Napadlo mě totiž, že by strom mohl jít odpálit!

Výbuch se uskutečnil, ale soušce to bylo očividně jedno. Ani se nezachvěla. Pyrotechnik (já) musel ustoupit aljašskému dřevorubci (Michal). Aby strom spadl stačilo málo. Michal musel prohodit lano nejnižší rozsochou větví. Ta se nacházela ve výšce asi 10 metrů. Nebudu to protahovat a rovnou prozradím, že aljašskému dřevorubci (ha, ha) to trvalo plné dvě hodiny, než se tam trefil. Když si uvědomím, že už byla tma jako v pytli a že po těch třech hodinách námi lomcoval mráz, tak se mi jeví tento úspěšný pokus jako výsledek velice příznivých náhod, než um již zmíněného dřevorubce!

Takže lano tedy bylo prohozeno. Utvořili jsme na konci A lodní smyčku (tzv. Holečkův uzel), která držela provaz přichycený na nedalekém pomocném kmenu. Odtud vedlo lano přes rozsochu B k nám. Tam (konec C) jsme se drželi a několikrát prudce zatáhli. Náhle se strom z větví uvolnil. Ovšem padal přímo na nás. Odhodili jsme provaz a prchali před souškou jak jen to šlo. Nedohonila nás. Posbírali jsme ulámané větve a s nimi opět přelezli sousedovic vrátka.

Druhý a třetí den (a myslím, že i čtvrtý a kus pátého) jsme jen řezali a sekali a rovnali, až jsme téměř celou kuchyňku zarovnali až ke stropu.

Ještě si vzpomínám, že když jsem z lesa nesl asi jednu tisícinu soušky (špalek, který měl metr osmdesát a vážil bezmála metrák), tak mi před sousedovic brankou podjely nohy a pak už jsme ji nemuseli přelézat.

Byli jsme z té práce docela unaveni, a tak ukazuji na daleko tenčí strom: "Měli jsme raději sundat tuhle borovičku," povídám.
"Jakej smrček myslíš?" na to Michal.
"Tady ten modřínek."

Ještě že si Michal vzpomněl na pilu kaprovku, která nařezala stejně dříví jako pila první, ale za pětinu času. Když jsme řezali celý týden, tak nás napadlo, že jsme si ze začátku vzali schválně tu horší pilu, aby nám práce déle vydržela!

"Zapal vůni!" pobízel mě Michal často a myslel tím, abych zapálil nějakou vonnou tyčinku. Já ho vždy poslechl a málem jsme na to doplatili, neboť po půl hodince si Michal všiml, že mu chata hoří! Červotoči proměnili futro od dveří v dokonalý troud, do kterého spadl kousek žhavého uhlíku a požár byl na světě. Plazil se zvolna pod dřevěnou podlahou, ale nedoplazil se daleko. Doutnající prkna jsme prolili tak dokonale, až místo požáru začala chata hnít.

Kdykoli jsme procházeli okolo túje na sousedově pozemku, vyplašili jsme bažanta, který tam pravděpodobně hnízdil. Slovo dalo slovo a my si zahráli na pytláky. Ozbrojili jsme se dvoumetrovými lískovými tyčemi a lov začal. Podle plánu jsme měli bažanta vyplašit a klackama ho umlátit, ale on to asi vytušil a přestěhoval se. Z lovu jsme se vrátili s prázdnou.

Večer na Silvestra (vlastně o půlnoci) jsme si ťukli limonádou a čajem a odpálili pár raket. Meginku z toho málem chytil psotník. Nevím, jestli z těch raket, nebo z toho, že jsme si připili čajem.

Celý týden jsme si říkali, že se po přípitku půjdeme vykoupat do Sázavy, což jsme s Michalem splnili. Voda +2°C a kry a vzduch -5°C. To je můj koupací rekord. Michalův je o dva dny starší, kdy měl vzduch - 14°C!

Musím se ještě zmínit o Michalově satelitu. Jedna z našich nemnoha zábav byla televize. Ovšem šel jen 1. program a Nova, oba dost špatně. Tak začal Michal pro zlepšení signálu k anténě navazovat různé kovové předměty. Jakýsi rošt, pohrabáč, příbor, futra, pitítko atd. Dodávám, že příjem byl stále stejný.