Týden na to jsme jeli do Krkonoš. Stejným vlakem a ve stejný čas. (Vzpomínám si, že Michal přišel pokaždé pozdě.) Víkend jsme si o den prodloužili, snad byl nějakej svátek, nebo co, už se nepamatuji. Jeli jsme do Pece pod Sněžkou. Bohužel byly na trati nějaké výluky, takže jsme vlastně jeli někudy jinudy a cesta nám trvala o tři hodiny déle.

Za mlhy a hustého mrholení jsme vylezli na Sněžku, což nám ovšem nevadilo, protože máme přeci amícký hadry a ty nás před každou nepohodou ochrání… Výhled nebyl žádný, za to mohlo již dříve zmíněné psí počasí, a tak jsme šli dál po hřebeni do Harrachova. Mlha zakrývala všechno, co od nás bylo dál než dvacet metrů a mrholilo a poprchávalo a foukalo. Teplota se pohybovala od 4 do 12°C. Skoro by se dalo říct, že byla zima. Obzvlášť mně, protože jsem si s sebou nevzal šosák. Proč taky, vždyť je začátek září a minulý víkend bylo takové vedro. Jen Michal byl spokojen. Čím hůře, tím lépe - to by mohlo směle být další z jeho hesel.

Vzhledem k tomu, že počasí nás neodradilo od koupele v Jizeře, byla tato akce zdařilá. I přes to, že se nám v sobotu večer ztratil Bob.

Zpět jsme jeli stejným vlakem jako z předešlé akce. Šikmo přes uličku seděla docela hezká dívka s obrovskou černou taškou a po očku nás sledovala. Toho jsme si zanedlouho všimli a hned jsme se začali všelijak nakrucovat a říkali samé vtipné věci a měli radost, když se tomu smála. Vystoupila ve Všetatech a mě napadlo, že by bylo dobré zamávat jí z okna. Řekl jsem to Michalovi a on, vida že je to dobrý nápad, to učinil sám. Dívka na oplátku také zamávala a vyvolala tím u nás bouři veselí. Nadhodil jsem, že podle té velké tašky by se dalo usuzovat, že ona dívka sem jezdí na internát a tato věta měla vliv na to, že jsme nejbližší víkend jeli opět na sever.