Tak. Jak už to vypadá, amícká léta nenávratně minula. Michal i Bob jsou ženatí, z čehož vyplývají různé závazky, takže ježdění na akce je poněkud odstrčeno do pozadí. A, nebudu se vymlouvat, ani se mnou už to není jednoduché. Konec konců i akce jsou trošinku jinačí. Budu muset pro novou knihu vymyslet nějaký civilnější název…

Tentokrát je to voda. Pro někoho všední záležitost, pro jiného drama. Ale nebudu předbíhat, vezmu všechno pěkně po pořádku…

Sešli jsme se u Boba, který radostně přijal zprávu, že pojedeme ven. Nevím, jestli by tak jásal, kdybych mu hned řekl, že to bude právě voda, ale jednou to přislíbil a tak se nedalo nic dělat. Tvářil se tedy, že se těší. A tvářil se tak přesvědčivě, že mu to asi budu věřit. Jeho novomanželka Silva se také tvářila, že se těší, Gabča se také těšila a já také. Zdá se tedy, že voda mohla být pro nás všechny nezapomenutelným zážitkem. Byla. Ale to už zase předbíhám…

Usadili jsme se u Boba na kanape, Silva přišla z práce vzápětí, akce Vltava mohla začít. Nevěřili byste, jak se může tak snadná věc jako je odjezd osobním automobilem zkomplikovat. Za rohem se vyloupla Bobova škodověnka stodvacítka brčálově zelené barvy s několika poznávacími znaky. Jedním z nich je lebka se zkříženými hnáty na zadním skle. Nevím proč ji tam Bob má, co tím chce okolojedoucím a hlavně předjíždějícím sdělit. Asi ať se nežinýrují a klidně ho předjedou i na plné čáře, neboť jeho auto mele z posledního, kdo ví. Rozhodně přesně takhle to ostatní řidiči berou.

Bob otevřel kufr, který je vpředu, čímž mě zmátl, neboť jsem se zavazadly stál vzadu a říkal si, proč se právě teď jde hrabat do motoru… Inu my co máme luxusní vozy Lada takové primitivnosti jako je kufr vpředu neznáme… V kufru bylo několik věcí. Pumpička, kufřík s vercajkem a kanystr. Přidali jsme Bobův barel a mou Alici. Najednou byl kufr plný. To by samo o sobě nevadilo, kdyby nebylo té nepříjemné skutečnosti, že Silva i Gabča stály vedle vozu a tvářily se nešťastně, neb jim zbyly batohy. Tak jsme všechno zase vyndali a přerovnali. Venku zbyly opět nejen oba zmiňované batohy, ale i kanystr a bedna s nářadím. Postup jsme ještě několikrát opakovali, vždy se stejným výsledkem. Nakonec si Bob vzpomněl, že škodovka má ještě úložný prostor za zadními sedadly. Bylo vyhráno. Věci byly uloženy, mohli jsme vyrazit.

Mohli, ale nevyrazili. Bob gentlemansky otevíral Silvě dveře a při tom šlápl do… no, jak bych to nazval… prostě do toho největšího hovna, co se zrovna povalovalo na chodnících v celé Praze 2. Bob pronesl do ticha ulice několik jadrných slov, která si estetičností se zmiňovaným hovnem pranic nezadala a řekl bych, že ho leckdy i předčila a jal se hovno očišťovat. Šoupal nohou o obrubník, procházel se kalužema a tak podobně. Vzhledem k tomu, že exkrement jeho botu obalil opravdu dokonale a přilnul tak, že… Ale dost. Nač popisovat takovou banální příhodu tolika slovy? Vždyť šlo jen o hodinové zdržení…

Pomlčím o drobnostech, jako že Bob otočil klíčkem startéru a automobil zakašlal, což se zhruba desetkrát opakovalo, než se dal motor přemluvit a naskočil, že nám cesta z Prahy do Vyššího Brodu trvala přes čtyři hodiny a že nás předjížděly i babky tlačící dvoukolák, že si jedna čelist usmyslela, že bude to kolo přibrzďovat neustále, nezávisle na tom, jestli Bob sešlapává brzdový pedál či nikoliv. Přes to všechno musím Boba pochválit, řídí dobře. Dokonce jsem si i zdřímnul a to je co říct. Jednou popíšu styl jízdy jiného mého kamaráda, mistra Uhlíka, budoucího prezidenta České republiky, a to si počtete. Od té doby, co jsem s ním jel naposledy, trpím podivnou nervovou chorobou…

Minuli jsme ceduli Vyšší Brod. Najít vodácký kemp byla otázka několika minut. Zajeli jsme k závoře, zaplatili nějaké ty poplatky za osoby, automobil, stan, zavazadla, ešusy, oblečení, kapesníky a toaletní papír a už nic nebránilo našemu vjezdu do areálu. Někde uvnitř měl čekat člověk, u kterého jsme měli objednané dvě kánoe. Poznávací znamení bylo velké pomalované auto s vlekem plným lodí. Jen na první rozhlédnutí jsem podobných aut odpovídajících popisu spatřil asi dvacet. Ke všemu se valem stmívalo, takže z hledání toho správného auta se stala slušná bojovka. Ovšem štěstí mi přálo. Stál jsem najednou u správného auta a zavolal ostatní. Trochu nás sice znervózňovala skutečnost, že pán z půjčovny měl na vleku pouze tři lodě a ty právě někomu pronajímal, neboť jsme ho našli asi minutu po domluveném termínu, leč nedali jsme se zviklat. (On měl totiž za autem ještě asi deset dalších lodí, které jsme neviděli…).

Tak. Stáli jsme uprostřed obrovského vodáckého tábořiště, které mi připomínalo Babylon těsně po zmatení jazyků. Stovky aut, u nich stovky stanů, u nich tisíce zpívajících, vařících, křičících, opíjejících se a Bůh ví, co ještě dělajících lidí, u nich desítky psů a stovky povalujících se lahváčů, igelitové pytle na odpadky zející prázdnotou, zatímco louka okolo byla plná odpadků… Naše tiché, přírodu milující duše zaplakaly. Začali jsme tušit, že vodácká subkultura pro nás nebude to pravé. Tušili jsme, ale nepřipouštěli si to.

Našli jsme místo na nocleh. Přístřešek jsme měli zkušeně postaven raz dva. Fakt se nám povedl, i když vypadal mezi těmi stany poněkud divně. Po pravdě řečeno, nebýt Gábiny, která se bála, že jí v noci někdo počůrá na hlavu, nic bychom nestavěli. Holky mezitím donesly z kiosku krabicové víno a pivo v kelímku. Snad abychom aspoň trochu zapadli mezi vodáctvo. Ulehli jsme asi v deset. Ovšem řev okolo nás nám nedal spát. Asi budeme změkčilí nebo co. Nevím. Pamatuji si jen několik průpovídek, které zachytilo mé usnout se snažící vědomí. Omdlel jsem asi ve tři ráno…

* * *

Ráno mě probudil déšť. Hned jak jsem zjistil, že prší, omdlel jsem raději znovu. Druhé probuzení bylo radostnější, protože se nebesa umoudřila. Temně šedá, místy až černá obloha se netvářila zrovna přívětivě, ale nepršelo. A to bylo hlavní. Naházeli jsme věci do barelů, barely jsme hodili do lodí a lodě na vodu. Tak jsme se těšili, že jsme byli na řece úplně první. Před tím jsme si ovšem s Gabčou udělali instruktážní pětiminutovku, kdy jsem jí s pádlem předváděl, co je to kontra, odpíchnout a přitáhnout. Silva se výcviku neúčastnila, nabyli jsme tedy dojmu, že zmíněné termíny a hlavně činnosti, které tyto termíny označují, ovládá. Hned na prvních deseti metrech plavby nás přesvědčila o opaku. Zbledla, pádlo držela striktně nad vodou a prohlásila třesoucím se hlasem něco v tom smyslu, že tohle tedy opravdu není její šálek čaje. Možná přemýšlela i o tom, že nás donutí přirazit zpět ke břehu, odevzdat lodě a odjet zpět do Prahy, ale naštěstí pro ni se toho neodvážila.

Z Vyššího Brodu Vltava docela teče, takže jsme frčeli dolů jako namydlení. Začali jsme potkávat další vodáky. Utkvěly mi v hlavě hlavně dvě lodě osazené mladíky, kterým jsme přezdívali Černomorci, neboť se nás rozjařeně ptali, jestli jedeme také do Černého moře a že si dáme sraz v Hamburku. Nevím, kudy chtěli jet z Hamburku do Černého moře, jestli vrchem skrze Severní ledový oceán, onou cestou, kterou se s takovými obtížemi prodíraly za války konvoje do Murmanska, nebo spodem, kolem Afriky. Pravda, mohli si plavbu zkrátit Suezským průplavem, ale i tak. Sraz v Hamburku jsme si s nimi nedali.

Jednou jsme tyhle výtečníky potkali proplouvat okolo kempu U tří veverek. Hned ho přejmenovali na kemp U tří lahváčů a kormidelník poslal na pádle háčkovi jedno lahvové na okoštování se slovy: "Kapitáne, lahváč k ústům…" Protože měli pivo na pádle, nemohli pádlovat a my je předjeli. Před námi zašuměl první jez. Přirazili jsme k hrázi a dívali se, jestli se dá jet a pakliže ano, kudy. Černomorci nás předjeli. Dobře se mezi těmi stovkami vodáků křižujících Vltavu rozpoznávali, neboť háček byl tak vkusně oblečen, že vypadal jako letec od Luftwaffe… Pokřikovali opět něco o Hamburku.

Jez jsme profrčeli levou zadní. Daleko v předu jsem viděl toho z Luftwaffe. Zdálo se mi, že se nepohybuje a je nějak vysoko… Dopluli jsme k nim. Uprostřed řeky byl jeden jediný balvan vyčnívající nad hladinu a právě na něm parkovali naši Černomorci. Zeptal jsem se jich, kolik se platí parkovné a na oplátku jsem dostal do hlavy slupkou od banánu. Pak už jsme je neviděli… Vlastně ještě jednou. To zrovna drželi pádla obráceně a divili se, že jim to nejede.

Křižovali jsme mezi desítkami lodí, myslím, že by se bývala dala Vltava přejít z jednoho břehu na druhý suchou nohou. Zaslechli jsme hukot. Další jez. Šlajsna byla uzavřená, museli jsme přenášet. Hned pod jezem na nás číhala tak zvaná cvičná peřej. Všude trčely balvany počárané laminátem nabouravších lodí jako memento pro vodáky začátečníky. Tedy i pro nás. No co, žijeme jen jednou, hurá do toho. Proud uchopil naši skořápku a vrhnul ji proti balvanům. Gabča na háčku makala až se z ní kouřilo a já vzadu? Darmo mluvit. Představte si tu nejstrašnější serpentýnu co vás napadne. Tak a teď místo asfaltu dravý proud lemovaný balvany. Občas kouká balvan uprostřed. Máte to? Tak tahle cvičná peřej byla ještě asi desetkrát horší. Odpichoval a přitahoval jsem, kontroval a pádloval jako o život. Přihlížejícím se dokonce zdálo, že bereme zatáčky smykem… Jen jednou jsme zaparkovali na nějakém balvanu. Zatímco jsem uprostřed řeky vystoupil a osvobozoval nás, projela kolem loď, kde se jako porcelánek vezla kočka (zvíře) s plovací vestou…

Pod peřejí jsme počkali na Boba se Silvou, kteří peřej prošli po svých. Tedy Bob, Silva se vezla… Kolem nás ubíhala nádherná jihočeská krajina. Kdybychom byli na řece sami, nemělo by to chybu. Míjeli nás celé skupiny vodáků, kanoe, rafty, pádla, barely a tak… Neměli jsme mapu a tak jsme ani nevěděli, kde zrovna jsme. Před námi se vyloupl Rožmberk nad Vltavou, hrad založený Vítkem z Rožmberka ve 2. čtvrtině 13. století. Majestátní gotická věž Jakobínka nám kynula spoza renesančního křídla Nového zámku. Další jez.

Zastavili jsme u hráze a podívali se kudy to pojedeme. Šlajsna byla docela divoká. Nasedli jsme a hurá do toho. Ještě jsem zahlédl odlesk smutku v Bobových očích, když přenášel… Naše lodička zrychlila lépe než Bobova škodovka a… šup! Byli jsme dole, nějaká vlna se přehnala přes příď a řádně Gabču smočila. Asi to nebylo nic moc, vzhledem k tomu, že teplota vzduchu se místy pohybovala okolo bodu mrazu, ale což, takové malichernosti nás, kormidelníky, přece netrápí…

Zastavili jsme v kempu Rožmberk, usušili se, pojedli polévku, popili čaj. Stál jsem na břehu a sledoval odjíždějící a přijíždějící vodáctvo. Jakýsi tatík nasedl do kánoe, dopředu na háčka holčina asi dvanáctiletá, uprostřet šestileté děvčátko jako porcelánek, držíc papírový tácek se dvěma šneky. Během mžiku upustila háček pádlo, proud jej uchvátil a odnášel ku Krumlovu. Škodolibě jsem se tím obrazem kochal, když tu jsem si všiml, že se kochají všichni. Něco se ve mně hnulo, snad svědomí či co, rozeběhl jsem se po proudu a s nasazením života jsem pádlo ulovil. Předal jsem ho osádce lodi a lebedil si, že mám dnešní dobrý skutek za sebou…. ŽBLUŇK!!!… otočil jsem se. Z oné lodi jsem viděl jen dno. Zbytek byl pod vodou. První se vynořil tatík, který duchapřítomně zachraňoval barely a pádla, což se mu nepovedlo. Teprve po dlouhé době zjistil, že jeho dvě dcerky se ještě stále nevynořily. Sáhl pod loď a obratně je zachránil. Obě brečely a třásly se jako… jako… no prostě se třásly. Myslím, že už nikdy nesednou dobrovolně do lodě…

Pokračovali jsme v plavbě. Potkávali jsme u břehu zakotvené kánoe:
"Neviděli jste žlutou loď?"
"I viděli, viděli…"
"A kde?"
"Na Rožmberku, dnem vzhůru…"
"Ajajajaj…"

Sama Silva měla z toho dramatu ještě dlouho zasmušilou náladu. Snad si představovala, že i ona by se při chvilkové nepozornosti mohla takhle - jak ona říká - ponořit. Myslím si, že Silva se z vodáctva dost podstatně vymyká. Kupříkladu její představa, že si nenamočí nohy, když vstupuje do lodě, nebo že háček je ten rozhodující, kdo řídí loď…

Nechtělo se nám spát v dalším strašném kempu jako byl ten ve Vyšším Brodě. Bedlivě jsme pozorovali břehy a vyhlíželi nějaké místo na spaní, které by vyhovovalo našim zvyklostem. Minuli jsme jednu převrácenou loď: "Kdybyste viděli takovéhle pádlo, tak je naše," volali za námi vodáci. Bob ho za chvíli našel. Přirazili jsme ke břehu a Bob se pěšky vydal pádlo vrátit. A našel při tom jedno z nejlepších míst, na jakých jsem kdy kempoval. Silva pronesla další ze svých hlášek: "Rozdáme si to tady kolem ohně," čímž zajisté myslela, že si kolem ohně rozložíme věci. Vynosili jsme barely, převlékli se, rozdělali oheň, uvařili si a zjistili, že jsou teprve dvě hodiny. Silva a Bob byli spokojeni, místo se jim líbilo, navíc Silva s jejím vrozeným odporem k vodě byla jistě ráda, že má dnešní kus cesty za sebou. Ne tak my s Gabčou. Ujeli jsme pouhou třetinu cesty. Zítra nás mělo čekat víc jak 20 kilometrů. Navíc jsme měli být v Krumlově v jednu hodinu kvůli vrácení lodí. Báli jsme se, že to nestihneme a navíc se nám na vodě líbilo. Bavili jsme se s Bobem tím, že jsme se ukryli do křovinatého porostu na břehu a ze zálohy jsme na okolojedoucí vodáky vybafli: "AHÓÓÓJ!" Snad jsme nezvýšili průměr infarktů na českých tocích.

Zahřmělo a spustil se liják. Seděli jsme pod pončem u ohně (mimochodem, Silva říká ponču čonpo) a dumali co dál. Déšť přestal stejně rychle jako začal a na okamžik vysvitlo slunce. To rozhodlo, Bob se Silvou se nechali přemluvit, opět jsme zabalili a pokračovali dál v cestě. Naším pravděpodobným cílem byl kemp U Fíka, neboť jak praví slogan: Kdo nebyl U Fíka nebyl na Vltavě…

Zatímco ostatní šli k Fíkovi pro něco k pití, čekal jsem u lodí a pozoroval dění na řece. Proplul kolem raft, tažený vlčákem, další raft přirazil ke břehu. Jak říká Bob, byl plný ošklivých prasátek (občanů německé národnosti). Jedno prasátko tvrdě spalo. Nevadilo mu, že raft skončil plavbu tvrdým nárazem do břehu. Nevadilo mu ani to, jak nebezpečně se raft nakláněl, když ostatní vepříci vystupovali. Spal klidně dál, jen hlava se mu blambelala přes okraj. A kupodivu mu ani nevadilo, když společnými silami vepříci popadli raft a hodili ho i s ním na břeh. Teď mě napadlo jestli ten vepřík nebyl nakonec mrtvý…

"Můžeme spát kousek odtud, stojí tam džingis. Můžeme si do něj vlézt," sdělila Silva, když se moji souvodáci vrátili z hospody. No sláva, dneska v noci tedy nezmokneme. Obepluli jsme jeden zákrut řeky, vytahli lodě a zabydleli džingis. Kemp U Fíka je skutečně super. Ovšem nebudu ho raději nikde doporučovat, aby i příště byl úplně prázdný a útulný jako teď. Natrhali jsme s Bobem nějaké dřevo na oheň, moc ho v okolí nebylo, to tedy ne. Za chvilku se kemp zaplnil, připlula parta nějakých gymnazistů a gymnazistek, nebylo jim víc než 14 let. Nenechali jsme se tím vyvést z míry, rozdělali oheň, pekli buřty a libovali si, jak ten dnešek dobře dopadl. Ještě si pamatuji jeden nesmírně romantický okamžik. Stál jsem čůrající v setmělém lese a kolem mne poletovalo snad sto bludiček. Děsná romantika… V noci se spustil liják, který vytrvale bubnoval do plátěné střechy džingisu až do rána…

* * *

Neděle už nebyla na zážitky tak bohatá. Vltava se uklidnila, všude jako zrcadlo, takže jsme pádlovali jako blázni. Občas jsme zaslechli dialog, probíhající mezi dvěma kánoema:
"Vyměním háčka za půl flašky rumu!"
"Půl flašky je moc…"
"Já vim. Tak dík…"
(Zde je krásně vidět, jakou hodnotu má pro kormidelníka háček. Pozn. aut.)

Dvě místa stojí za zmínku, a sice retardéra u krumlovských papíren a jez těsně před Krumlovem. Retardéra je široká asi tak na loď a pádlo, dlouhá 20 metrů a sakra prudká. Sjeli jsme ji s podobnými pocity jako na horské dráze. Hlavně udržet loď uprostřed, jinak je to v hajzlu, říkal jsem si. Na posledních několika metrech se kánoe začala nebezpečně přibližovat k levé zdi retardéry. Pádloval jsem jako o život, odrážel nás od zdi rukama nohama. Ustáli jsme to. A co mě překvapilo, sjel to i Bob se Silvou. Klobouk dolů. A zase volej až k jezu u Krumlova.

Přirazili jsme a prohlíželi šlajsnu. Vypadalo to fakt divoce. Nechtělo se mi udělat se - nebo raději cvaknout se - takový kousek před cílem. Tohle nepojedem, rozhodl jsem. Gabča se mě snažila přesvědčit, že to půjde, ale nepochodila. Nepomohl ani desetník pro štěstí, který jsem tam našel. Kdo ví, třeba ho ztratil vodák, co se vzápětí ve strašných mukách utopil… Přenesli jsme.

Kemp byl za rohem, na hodinkách 11 hodin. Spousta času. Čekali jsme s Gabčou u lodí a věcí, Bob se Silvou jeli do Vyššího Brodu pro auto. Bohužel první autobus jel až ve třičtvrtě na čtyři. Ještěže u našeho stolu seděla banda vodáků s kytarou. Nejdřív byli potichu, ale zpěvák se nechal přesvědčit větou: "Pepo, zmačkni to, až z toho poteče míza!" V půl sedmé večer přijel Bob se Silvou a naše vodácká akce se stala minulostí…