Datum:	8.10.2004 – 10.10.2004
Směr:	Železné hory
Trasa:	Heřmanův Městec - Seč - Horní Bradlo - Trhová Kamenice
Kdo:	Honza, Tomáš, Bob, Tokugawa

Autobusem je to rychlejší!
Stárneme. Poznám to podle toho, že pokaždé přijde někdo s návrhem, abychom jeli autem. Stejně tak i tentokrát. Naštěstí byla většina proti. Nakonec padla volba na autobus, neb je rychlejší...
Už zdáli jsem poznal Tomáše, jeho záliba v křiklavých barvách je fascinující. Bob přišel poslední, to už jsme všichni seděli v autobuse a drželi mu místo. Autobus nabral rychlost cca 10 km/h a vyjel z autobusového nádraží. Bohužel mu tato rychlost vydržela ještě další hodinu a půl, takže spoj, který nám navazoval, odjel v okamžiku, kdy my teprve opouštěli Prahu. Připadal jsem si jako ve snu. Usnul jsem v Praze. Po hodině jsem se probudil a... byl jsem stále v Praze.
Lidé v autobuse ale neztráceli humor a začali se družit. Nebýt toho, že se bus nakonec přecijen rozjel, bylo by navázáno mnoho nových vztahů.
A to jsme ještě nevěděli, co nás čeká! Teda Boba.

Kam teď aneb křížem krážem přes Heřmanův Městec
Vystoupili jsme v rozkopaném Heřmanově Městci. Pršelo. Hugo z toho neměl radost. Ani já ne, protože jsem věděl, že tu kouli bahna budu muset nacpat do svého spacáku. Ale noc je ještě mladá, pojďme si prohlédnout Městec. Cesta, kterou jsme se vydali, nebyla ta pravá. Tak jsme se otočili a šli zpět. Kupodivu to opět nebyla ta pravá cesta, tak jsme se otočili a šli zpět. Heřmanův Městec jsme poznali docela dobře.
A to jsme ještě nevěděli, co nás čeká! Teda Boba.

Nocovat budeme na hradě
V mapě byl. Malý červený hrad u potoka. Bob se tetelil blahem. Jenže cesta nekončila hradem, ale bránou s ostnatým drátem, interkomem a výstražnou cedulí: Životu nebezpečno a Objekt je hlídán psy. Tak jsme se otočili a šli zpět. Začínalo to být příliš často. Na prvním příhodném místě jsme hupli do lesa a hurá chrnět.
"Budeš něco stavět?" ptali se kluci už v Praze.
"Ne," odpověděl jsem světácky, "proč?"
Jenže teď pršelo poměrně vydatně. Že bych přecijen postavil? Ale ne, už jsem jednou řekl a první slovo platí, druhý leze z gatí. Navíc jsem si zapomněl doma provaz. Než jsem stihl rozložit ležení, byl spacák mokrej. Hugo taky a já taky. Horko těžko jsme se do pytle nasoukali, Hugo tam se mnou nechtěl být a celou noc kňoural. A pršelo a pršelo. Ještě že jsem zabalil spacák do ponča.
Probudilo mě ticho. Neprší! Sláva. Juknul jsem ze spacáku a popatřil Boba ve slipech! To je mi ale začátek dne! Kolem hlavy a chodidel jsem měl spacák úplně turch. Ještě že mám to pončo. Rozepnul jsem ho a koukám na spacák pod ním a nevěřím vlastním očím. Jasně, byl taky turch! A bunda a košile a batoh a deka... Všechno! Ale hlavně že první slovo platí! Já blbec!
A to jsme ještě nevěděli, co nás čeká! Teda Boba.

Barvy podzimu a stáří
Šli jsme pěšky na Seč. Tam nás měl původně dovézt autobus. Po cestě jsme se ládovali spadanými ořechy, jablky a hruškami. Chvála podzimní štědrosti. Stromy se začínaly červenat a zlátnout, žlutohnědé listí ořešáků padalo k zemi a vydávalo ryze podzimní vůni. Z komínů se kouřilo a my se zastavili k odpočinku na zřícenině Oheb nad Sečskou přehradou.
"Nějak mě bolí palice," povídám.
"To je z toho čerstvýho vzduchu. Jsi předávkovanej," na to kluci.
"Mám tu Brufen, ten mi na hlavu vždycky zabere. Chceš?" povídá Tomáš.
"Brufen?" diví se Honza, "Já mám na hlavu Paralen."
"Mně pomáhá nejvíc Valetol, ale ten Brufen bych si vzal..." na to já.
"To znám," povídá Bob, "vždycky s sebou vozím nějaký prášky na hlavu."
Jestli nás někdo slyšel, tak se domníval, že si na Oheb vyjela banda důchodců a ne 30 letí jurové.
A to jsme ještě nevěděli, co nás čeká! Teda Boba.

Brodění Sečské přehrady
Táta mi doporučil jednu hospodu v obci Klokočov. Prý je to jedna z nejlepších hospod široko daleko. Potíž je jen v tom, že tam táta byl naposledy někdy před 35 lety. Ale co, za pokus to stojí. Jenže Klokočov je na druhé straně přehrady...
Naštěstí byla Seč vypuštěná, tak jsme šli po jejím břehu a hledali nejužší místo. Nikdo z nás nechtěl mít boty od bahna. Kousek vpředu tvořila zpola vyschlá Chrudimka velký zákrut, široký tak maximálně dva metry. Ideální místo. Mělko, kameny, jen přeskotačit. Ale kdo půjde první?
Než se chlapci rozhodli jestli se zují nebo ne, odvážný Tokugawa (těší mě) vstoupil obutý do proudu. Hop a skok, boty suché, už byl na druhé straně. Jen na podrážkách měl bakule bahna.
Bob se zul a hurá za mnou. Jenže já tak nějak pospíchal, nechtěl jsem si namočit boty, a tak jsem vylezl na špatné straně. Do Chrudimky totiž přitékal ještě nějaký potok a abych se dostal na břeh, musel jsem přebrodit ještě ten potok. Co přebrodit – přeskočit. Měl sotva 30 centimetrů. Skočil jsem a zapadl do půli lýtek do hnusného mazlavého a smradlavého bahna. Dopr...
Bob viděl moje boty a kalhoty a vůbec se mu nechtělo za mnou. Kluci mezitím přešli Chrudimku poměrně bez následků, neb měli vykasané kalhoty a boty zuté. Takže bahno do půli lýtek smyli a bylo to. Zase jsem byl největší prase já. Jenže Bob ještě nebyl na druhém břehu.
Jdu takhle po břehu, boty a kalhoty od bahna a fotím brodící se kluky. Když tu...
"Po... po... POMÓC!!!" řval Bob. Kouknul jsem po něm a začal se řehtat jako smyslů zbavený. Bob stál uprostřed toho 30 centimetrového potůčku a byl po pás zapadlý v bahně. Mával rukama nad hlavou, držel v nich boty, aby si je náhodou nezabahnil a řval.
"Pomoc! Vytáhněte mě! Já sám nevylezu!"
Strašně jsem se smál a v hlavě mi běželo, zda mu mám pomoct, nebo ho fotit. Ano. Uhodli jste. Fotil jsem. Bob se nakonec z bažiny dostal sám. Nejspíš nějakým zázrakem. Nás ostatní bolelo břicho od smíchu. Bob se svléknul a šel si prát kalhoty. Nevím, nevypadal nějak naštvaně a za to ho obdivuju. Už vidím v podobné situaci sebe...
Kvůli tomuto zážitku jsem na ten čundr jel. Díky, Bobe, ten smích na Tvůj účet mi prodloužil život o pěkných pár dní.
P.S.: Vsadím se, že kdyby tu s námi byl Mrkvička, tak se to stalo jemu.

Do hospody
Neměli jsme štěstí. Hospoda v Klokočově otvírala až v pět a byly teprve dvě. nabrali jsme vodu, přesvědčili Tomáše, že to jeho koleno nebolí tak moc a snese ještě dalších deset kilometrů a vyrazili směrem na Horní Bradlo. Ale ani v Horním Bradle nás hospoda neuspokojila. Nevařili tam totiž. A my si celou cestu povídali jenom o žrádle. Tak jsme si dali každý tři piva a notně v náladě šli hledat nocleh.
Ještě si vzpomínám, že v té hospodě visel na stěně obraz císařpána.

Debaty, které zásadně nevedeme
Máme pár témat, o kterých se odmítáme bavit. Třeba politika nebo postkatastrofické scénáře. Stejně to nikam nevede, stejně nikdy nikoho nepřesvědčíme, že náš názor je lepší, stejně nikdy nikdo nepřesvědčí nás. A o tom jsme na tábořišti vedli řeč. O tom, o čem se nebavíme. Jenže ona pak stačí poznámka začínající slovy: "Ale vždyť..." a už se zase vezeme. Politika, stát, vlast, přežití, alternativy... Ještě že jsme měli buřty a ucpali si jimi pusu.
Za pomoci kamarádů jsem u ohně usušil všechny mokré věci a noc byla přímo báječná. Teplá, suchá, nad hlavou hvězdy, Hugo byl unavenej, a tak spal... Paráda.

Houby
Byly všude. V lese, na cestě, na louce. Hlavně píchavky. Celé trsy. Dále pak holubinky, václavky, viděli jsme čirůvku zelánku a jedlého ryzce, dokonce žampión. Šli jsme přes celý lán bedel. A těch muchomůrek červených – nepočítaně. Houbařský ráj. Spousta špiček, které jsou jistě také jedlé, ale jeden nikdy neví. Netrhali jsme je. Jen obdivovali a sdělovali si recepty.

Konečně hospoda a cesta domů
V Trhové Kamenici jsme zjistili, že máme do odjezdu autobusu 45 minut. zašli jsme tedy do hospody a dali si gulášek a svíčkovou a česnečku a pivo a pivo a pivo... To nám ten víkend pěkně končí. Vylezlo slunce, autobus řídil nějaký pan F. Pytlík. V Pardubicích jsme přeskotačili na vlak, nacpali se perníkem a ananasem a to už jsme přijížděli do Prahy.
Tak zase někdy příště, kluci.

FOTKY BUDOU POZDĚJI